Trutnov

Kvůli fotkám se nikdy nehádáme, tvrdí manželé Lhotákovi

Vzpomínáte si, jak a kdy jste se seznámili? Ivana: Na dovolené mi na zem spadl fotoaparát a přestal fungovat. Koupila jsem ho u Lhotáka, tak jsem tam zašla, aby se na něj podíval. Prodavač zavolal šéfa. Přišel Milan, kterého jsem předtím neznala. Napsal si kvůli protokolu adresu a v tu chvíli myslím přeskočila jiskra. Milan: Nakonec se ukázalo, že foťáku vlastně nic nebylo a fungoval. Zavolal jsem Ivaně, aby se pro něj zastavila. Přijela a už jsme po sobě koukali. Dá se říci, že to byla láska na první pohled. Ivana: Známe se téměř třináct let a jedenáct roků jsme svoji.Milan: Brali jsme se, když mně bylo přesně padesát. Kdy jste začala fotit? Ivana: Když jsem se seznámila s Milanem, chodili jsme hodně do přírody. On se věnoval objektivům, já jsem byla spíše sportovní typ, chtěla jsem dosáhnout nějakého vrcholu. Stále jsem na něj čekala. Potom mně pořídil menší aparát, abych zkusila fotit.Milan: Bylo to trochu jinak. Fotila už doma, teprve později jsem jí pořídil foťák. Na co jste se zaměřila? Ivana: Stěžovala jsem si, že s malým foťákem, který jsem tehdy měla, hezkou fotku neudělám. Milan ale tvrdil, že to není foťákem, ale fotografem. Měl pravdu, ale zakoupil mi lepší přístroj Nikon d5100. Začala jsem se učit. Využívala jsem k tomu knihy, technické věci mně vysvětloval on.Milan: Říkal jsem jí například: dívala ses do knížky, jak je to tam napsané? Nekoukala, co? Tak se tam podívej a pak se mě zeptej. Když ti to budu říkat, stejně si to nebudeš pamatovat. Musíš si to hned vyzkoušet. Byla manželka ochotná se učit? Milan: Celý život pracuje s počítačem, tak to nebylo tak náročné. Photoshop zvládla v pohodě. Ivana: Je pravda, že jsem mu mnohokrát říkala, aby mně s něčím pomohl. Milan: Soustředili jsme se na technickou stránku věci, ale fotky si už dělala sama. Proč jste si jako objekt svého zájmu vybrala přírodu? Ivana: Zajímají mě přírodní detaily, živočichové, rostliny a podobně. Krajiny jsem také zkoušela, ale nebylo to ono. Moje cesta je makrofotografie. Milan: Ta je na focení nejjednodušší. Ivana: No, jak se to vezme. Čím vás okouzlila? Ivana: Líbí se mi detaily a hledám v tom něco dalšího, zajímavého. Milan: Je to tak. Ivana je velmi všímavá, vidí věci, které jiní třeba minou bez povšimnutí. Máte tedy dar všímavosti? Ivana: Od té doby, co hodně fotím, koukám se na přírodu úplně jinýma očima. Když si něčeho všimnu, hned si to zkusím vyfotit. Je ale fakt, že spíše hledám. Milan: Samozřejmě koukáme na počasí a vybíráme dopředu lokalitu, kam bychom mohli jít fotit. Ivana: Do přírody chodíme spolu, ale pohybujeme se v dohledu každý zvlášť. Třeba něco objevím a nechci, aby mi to Milan vyfotil a měl to pak hezčí, než já. Takže, když něco objevíte a je u toho Milan, tak mu to zakážete vyfotit? Ivana: V duchu mu to zakážu, v praxi to ale vypadá jinak.Milan: Já si to vyfotím taky. Když ale dva vyfotí stejnou věc, výsledek je vždycky odlišný. Nejsem ale žádná manželčina konkurence, mám spoustu jiných fotek. Na vaší výstavě v Matesu jste napsala, že makrofotografie je řehole. Jak jste to myslela? Ivana: Nejdříve si vyhlédnu objekt. Na rostlinu třeba sedne motýl a já se k němu musím co nejvíce přiblížit. Pak se ale stane, že když už chci konečně zmáčknout spoušť, přiletí komár, kousne mě, já se po něm oženu a motýl je pryč. Pak zase následují dlouhé minuty čekání, než přiletí a znovu si sedne. Milan: Vzpomínám si, jak jsme jednou koncem dubna jeli na hory, ještě byl sníh. Ivana si všimla ještěrky a chtěla si ji vyfotit. Neváhala a lehla si do sněhu, aby se k ní přiblížila.Ivana: Zalehla jsem do sněhu a čekala. Mrzly mě hrozně nohy, nicméně se to vyplatilo a ještěrku jsem vyfotila. Nakonec se ukázalo, že ta fotka nebyla moc hezká a navíc jsem měla odřená kolena. To je ta řehole. Milane, když jdete ven, co tam děláš, když tvoje žena zalehne s foťákem ke svým detailům? Milan: Taky si fotím svoje věci.Ivana: Dříve jsem na něj čekala já a teď on čeká na mě. Mluvíš jí do toho? Milan: Občas jo. Týká se to spíše technických věcí – clona, hloubka ostrosti a podobně. Ivana: Samozřejmě jeho rad dbám. Říkám mu, že bych chtěla mít tak hezké fotky jako on. Milan tvrdí, že je to tím, že fotí už hodně let. Milan: Myslím si, že základ je zvládnout dobře techniku. Ivana: Technika je důležitá, ale stejně důležité jsou cit a vidění. Co se vám líbí na fotkách vašeho muže? Ivana: Koukám se na ně jinak, než na začátku. Většina jeho snímků se mi líbí, ale jsou i takové, které mně nepřijdou tak dobré. Klidně mu to řeknu.Milan: No, to je pravda. Co se ti líbí na fotkách tvé ženy? Milan: Jsou poetické a jemné. Je vidět, že je fotí žena. Má jiný pohled, než třeba já. Když se jí něco povede, pochválím ji.Ivana: Občas mě skutečně pochválí. Je k vašim fotkám kritický? Ivana: Někdy jo, ale vždycky je to ku prospěchu věci.Milan: Všímám si, jak už jsem říkal, technických věcí. Ale kompozičně jsou její fotky výborné. Hodnotíte si své práce navzájem? Ivana: Když něco vyfotím, tak mu to ukážu. Mluvíme o tom.Milan: Nemůžu říct, že bychom svoje fotky nějak hodnotili, ale bavíme se o nich. Už jste se kvůli fotkám někdy pohádali? Ivana: Zatím jsme se ještě nepohádali.Milan: Vidíš, ani jsem o tom nepřemýšlel. My jsme se vlastně ještě kloudně nepohádali. Je pravda, co říkal fotograf Ctibor Košťál, že některé večery sedíte v obyváku a do pozdních hodin upravujete snímky? Milan: Ano, ale každý svoje. Ivana: Pak se koukneme na hodiny a říkáme: jé, už je jedenáct, měli bychom jít spát. Milan: Je fakt, že někdy přijdu utahaný z práce a ptám se po večeři. Něco si vezmi, řekne Ivana a dál upravuje svoje fotky. Ivana: Je to prostě vášeň a Milanovi to nevadí.Milan: Nevadí. Je to v pohodě. Milane, bez vědomí manželky si vystavil dva její snímky v Polsku. Co jsi tím sledoval? Milan: V polském městě Jelenia Góra byla před lety výstava polských a českých fotografů s požadavkem, aby autoři vystavili dva své snímky. Bez jejího vědomí jsem vybral dvě fotky a poskytl je na výstavu. Nic jsem jí neřekl, mělo to být překvapení. Když jsme do galerie přišli, Ivana už ze schodiště kouká na horu a vidí je. Podívá se na mě, jak se šklebím. Věděl jsem, že to vezme v dobrém a bude spokojená. Ivana: Byla jsem velmi překvapená, ale zároveň mi to udělalo radost. Byl to impuls k tomu, abych se začala fotografii více věnovat. Stala jsem se také členkou trutnovského fotoklubu Nadraka. Je to už šest let. Když pominu výstavu v trutnovském Matesu, tak vystavujete jenom v Polsku. Proč? Ivana: Je to fakt. U nás je s výstavami fotografií problém.Milan: V Česku je to hodně těžké. Výstav fotek je moc a musíš se někam vecpat. Je složité se prosadit. V Polsku, třeba v Jelenie Góre, je to jednodušší. Co jste nafotili nového? Ivana: Fotila jsem kytky zamrzlé v ledu a struktury ledu na kalužích.Milan: Novým foťákem s mechanickými objektivy jsem si nafotil Gablenz ve vánici. Udělal jsem si také kalendář. Jste oba členy fotoklubu Nadraka. Čím vás obohacuje? Milan: Začátkem 80. let byl v Trutnově fotoklub. Chodili tam fotografové Jahoda, Vojíř, Havel a další. Potom vznikla myšlenka na vznik nového vlastního fotoklubu. Teď jsou v Trutnově fotokluby dva a v kulturním klubu Kabinetu prý vzniká třetí. S naším fotoklubem se zúčastňujeme mapových okruhů, jezdíme na výlety, bavíme se o fotkách. Myslím, že je to inspirativní.Ivana: Jezdíme na víkendy ven, a to se mi líbí. Je to i dobrá konfrontace toho, kdo co dělá. Netoužíte po společné výstavě vás dvou? Milan: Ještě by to dopadlo tak, že by Ivana měla lepší fotky než já. Ivana: Zatím jsme se o tom nebavili, ale možná, že začneme. Milan: Já bych vystavil hanbaté holky a Ivana ještěrky.Ivana: To by všichni chlapi koukali jen na tvoje fotky. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Ctibor Košťál, Ivana Lhotáková, Milan Lhoták

Nahoru