Trutnov

Když jedeme do Brna na softbal, nejde vždy jenom o softbal

Pátek 22:01 (zpráva ve skupině na Facebooku): „Holky, zítra na hřišti nebude nic, ani záchody, ani možnost si koupit pití, takže fialky udělat doma a vodu s sebou! Vezměte si opalovací krém!“ Sobota 07:00 První zvonění budíku, nevstávám. 07:09 Druhé zvonění budíku, nevstávám. 07:18 Třetí zvonění budíku, spouštím jednu nohu s postele dolů. 07:19 Ještě spící vstávám a poslepu vyrážím do koupelny. 07:35 S kartáčkem v puse, hodinkách na ruce a slunečních brýlích běhám zběsile po domě a hledám vše, co si mám vzít s sebou a byl jsem líný sbalit si předešlého dne. Batoh je zatím prázdný. 07:44 Stojím připravený před domem, mám minutu k dobru před plánovaným vyzvednutím. 07:48 (SMS od Báry) „Už vyjíždím.“ 07:58 Dorážíme na sraz v 7:50. Nakládáme věci. Máme čtyři auta pro jedenáct lidí. Rozhodujeme se jet pouze třemi auty. Bára odjíždí do svého domu (300 metrů od hřiště) pro rozprašovač, který zapomněla. 08:06 Všichni odjeli, pouze tři poslední stále čekáme na Báru. 08:10 Přijíždí Bára. Vyrážíme. 08:21 Jedeme na pumpu. Nevíme, kde je nádrž, nevíme, co natankovat. Míjí nás jedno z týmových aut. 10:06 Terka mě prosí o zapůjčení knihy Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala. Kačka se ptá, z jaké je to doby, zda by se i jí tato kniha hodila do povinné četby. Sděluji jí, že děj knihy se odehrává v 16. století na divokém západě, kde indiáni s nelibostí sledují stavbu transkontinentální železnice a po dělnících často střílí, proto je slovo „ostře“ v názvu. Kačka vehementně přikyvuje, ano, tato kniha se jí určitě bude hodit. 10:15 Procházíme seznam děl k maturitě a dostáváme se ke klasikům. Victor Hugo. Kačenka nás upozorňuje, že se to nečte s „H“ na začátku, protože je to jméno francouzské. Ptáme se, jak se tedy správně vyslovuje jméno herce Huga Haase. Bez odpovědi. Zaměřujeme se na Hugovo dílo „Chrám matky boží v Paříži“. Podle Kačky je to „o tom klukovi, co je slepej a hluchej, tak ho nikdo nemá rád, nikdo se s ním nebaví a on miluje tu.“ Po tomto důkladném rozboru propukne Bára za volantem v pláč a auto jde téměř do smyku. 10:17 První Míšin telefonát o tom, že jejich auto zlobí a občas vysadí motor. 10:18 Bára se mě ptá, co je to za melodii, kterou hraje můj telefon. Popravdě říkám, že je to znělka ze seriálu Bylo nás pět. Kačka nás nechápavě přepočítá pomocí prstů a říká: „Jak to? Vždyť jsme čtyři…“ 10:22 Druhý Míšin telefonát, auto nejede. Vzápětí se ale rozjíždí. Domlouváme se, že se sejdeme v Litomyšli a pojedeme společně. 10:27 Vjíždíme do Vysokého Mýta. Třetí Míšin telefonát. Auto definitivně vypovědělo službu. Otáčíme se a vracíme se zpět do lesa „kousek za Borohrádkem“. Rezolutně odmítáme jet s autem na laně až do Brna a domlouváme se, že raději pojedeme v šesti lidech v autě. Holky na zadních sedačkách si užívají posledních pár minut pohodlí a roztahují se, co to jde. I bříška se jim rýsují pod tričky. 10:58 Přijíždíme do Borohrádku nejpřímější trasou z Brna. Nepotkáváme naše auto. 10:59 Vyjíždíme z Borohrádku nejpřímější trasou z Brna. Pokračujeme za vesnici dále v domnění, že „kousek za Borohrádkem“ bylo myšleno z naší perspektivy. 11:02 Po pěti kilometrech jízdy se otáčíme a voláme naše auto, kde že vlastně stojí. Dostáváme instrukce. 11:07 Vyjíždíme z Borohrádku dalším směrem, o kterém se dá předpokládat, že je logické tudy přijet, jede-li se z Krkonoš do Brna. 11:11 Šťastné číslo nám nijak nepomáhá. Opět se otáčíme, opět voláme. U cesty míjíme nahého tlustého starého pána. Je nám kolektivně špatně. 11:15 Z Borohrádku se vydáváme směr Horní Jelení (!!!!!). 11:17 Kdesi, v lesech jak na Sibiři, potkáváme naše rozbité auto, u kterého již stojí i třetí z aut naší kolony. Posádka rozbitého auta sedí v otevřeném kufru. Míša má na sobě výstražnou vestu. Iv líně kýve nohama ve vzduchu a špičkou boty se dotýká předpisově umístěného výstražného trojúhelníku. Zbylé tři spoluhráčky stojí v silnici a čekají, co se bude dít. 11:18 Z okénka vyzývám Iv, aby zanechala auto nezamčené s klíčky v zapalování, třeba ji někdo zbaví trápení. Nesouhlasí. Nahlas. Ptám se jí, co tedy chce dělat, když nemáme tažné lano. Je mi sděleno, že již někoho stoply a lano jim bylo darováno. Čeká se jen na mě, abych ho navázal. 11:19 Zalitoval jsem toho, že jsem nikdy nechodil do skautu a Rychlé šípy četl jen zběžně. Jediný uzel, který umím, je ten, co vážu na tkaničkách. S hlubokým nádechem začnu vázat uzel. Celý tým mi tiše s upřeným pohledem a založenýma rukama „fandí“. 11:24 Uvázal jsem dva gordionské uzly. Táhneme nepojízdné auto k lesní cestě. 11:25 Auto jsme odtáhli. Bagáž je přemístěna. Hledáme nůžky, nemůžeme odvázat lano. 11:30 Lano je odstřiženo na obou koncích a pro jistotu sbaleno s sebou.  11:40 Jsme opět ve Vysokém Mýtě. 12:03 Probíhá vzrušená debata o posledních událostech v seriálu Ulice. Nejfrekventovanějším slovem je „jakoby“. Celý děj je divákovi patrně podáván skrz pečlivě propracovanou smršť jinotajů, hyperbol a náznaků. Dětská pojistka na dveřích mi zabraňuje za jízdy vyskočit. 12:40 V zahrádkářské kolonii na okraji Brna se snažíme najít hřiště. Ze zadních sedadel se neustále ozývá: „Tudy určitě ne, měli jste zabočit jinam.“ Dívku ani květinou neuhodíš, zatínám tedy nehty do potahu sedadla. 12:55 Zpola oblečené zahajují moje děvčata rozcvičku. 13:00 Zápas začíná. Je 36° Celsia. 15:15 Končí první zápas. Dochází pití. Objevují se první spáleniny. 15:45 Začíná druhý zápas. Radím všem z relativně chladného dugoutu, na můj vkus se moc nehýbají. 16:30 Do pole ani z pole neběháme, v brance do sebe moje děvčata naráží, což je od sebe odráží jako koule v billiardu. To nutně prodlužuje dobu mezi směnami. 17:25 Čeká nás poslední půlsměna. Vedeme o 12 bodů, rozhodčí žertují o tom, jestli čekáme obrat. 17:40 Skóre je 12:4, udělali jsme již 5 chyb. Zápas stále nekončí. 17:45 Střídáme nadhoz. 17:46 Dohodit odkudkoliv z pole na metu je pro nás nadlidský úkol, nemáme, kde brát sílu. 17:50 Konečně odpal do vzduchu, který si sám najde naší rukavici. Zápas končí. Nemám sílu někomu hubovat. Gůglíme cokoliv, v čem se budeme moci vykoupat. 18:00 Usedám za volant rozžhaveného auta. Klimatizace nefunguje. Bára naviguje a vyrážíme. 18:08 Jezdíme v kruhu. Bára neumí mapy. 18:15 Kdosi se nad námi slitoval a říká nám, že máme zaparkovat a zbytek cesty dojít. Holky zmerčily pouť, koupání je už nezajímá. Nechávám je jejich osudu a vyrážím k přehradě. Pár jich za mnou jde jako housátka za husou. 18:30 Došli jsme k vodě. Ale v přístavu. Musíme na druhou stranu přehrady. 18:40 Konečně na pláži. Začíná akce „Převlíkání, aneb jak z trička udělat zástěnu, která zakryje to, co má“. Nemám na to nervy, bezostyšně ze sebe shazuji vše, kromě trenek a jdu do vody. Studí, ale krásně. 18:45 I ostatní jdou do vody. Nesouhlasí s mým hodnocením stavu vody. Křičí. Ale plavou, až na dvě choulostivky, které najednou tvrdí, že namočit si pravou nohu po kotník bylo od začátku jejich celým plánem. 18:53 Stále plaveme. Přichází první křeč. 18:57 Lezeme z vody. Nemáme ručníky. Suším se tričkem, holky se rozhodly oschnout. Ve stínu to asi jde lépe… Jdu naostro. Holky se mi smějí, že mám s sebou deodorant, voňavku a Antipo. Jejich převlékací schopnosti se zlepšily, utvořily neprostupný kroužek, v jehož středu se ta, která má věci na převlečení, převléká. 19:01 Vyrážíme zpět k autu. 19:05 Jakmile poodejdeme od vody, dostáváme facku od rozžhaveného vzduchu. Opět se začínáme potit. 19:07 Všechny holky jdou na pouť. Nezastavuji a vytrvale mířím k obchodu – pití. 19:25 Holky se vyřádily a utratily všechny peníze. Půjčuji jim kartu, aby si mohly něco koupit. Jdu do auta. 19:35 Nákup se vydařil. I kartu jsem dostal zpět. Jenom kartu. Nasedáme. Startuji. Chci zařadit. Ozvalo se prasknutí… „Báro? Právě nám praskla spojka. Leží na podlaze jako mrcha.“ „Ne, ne, ne, to není možný. Včera bylo v servisu kvůli spojce! Hele zkus ji takhle zvednout“, a komíhá nohou pod palubní deskou, „špičkou boty nahoru.“ Kupodivu to funguje. Spojka sice nejde plynule a neustále se z ní ozývají strašidelné zvuky, ale můžeme jet. 19:37 Vyjíždíme. Na zadních sedadlech přišly holky s dalším zlepšením. Čtvrtá leží napříč autem v nohách ostatních, sice není připoutaná, ale páteř jí podpírá klika okýnka. Z pro mě nepochopitelného důvodu naviguje po zbytek cesty vždy ta, která leží a nevidí na cestu. 19:45 Vymotali jsme se ze spleti sídlištních uliček a napojili se na brněnský okruh. Zezadu se však neustále ozývá: „Vojto? Jeď pořád rovně, jo?“ Křečovitě svírám volant a hledím upřeně vpřed. 20:50 Stále jedeme. Již dvakrát jsem špičkou boty vracel spojku na své místo. Vedro nepolevuje, klimatizace nefunguje, pouze stažené okénko. Začínají se objevovat první stížnosti na zápach. Já to nejsem, štěstí přeje připraveným. 21:15 Řeší se, kam se půjde tancovat a hlavně, co na sebe. První návrh, aby šly všechny v jedné barvě, neprošel, protože nebyla nalezena shoda na barvě. 21:25 Druhý návrh, aby každá šla celá v jedné barvě, také neprošel, protože holky nebyly schopny poskládat barvy duhy. 21:38 Sedmnáctiletá Kačenka, která sotva zvládne jet na kole, mě chválí: „Ty řídíš docela dobře, Vojto…“ 21:46 Ptám se na cestu, protože ležící Míša má zapnutou navigaci. „Jeď dál po barvičce… Proč jsi neuhnul?!“ „Protože on nevidí na tvůj mobil, Míšo.“ Vysvětluje trpělivě Iv. 21:59 Z rádia se line „hit“ Lékořice od Václava Neckáře. Při jednom obzvláště silném nástupu melodie se k Vaškovi přidá i Kačenka a to s takovou vervou, že nás všechny odzbrojí. Být hlasově o trochu výš, praskla by okna. Po zbytek písničky zcela tiše posloucháme, když Kačka vypustí svou „léééééééééééééékořici“. 22:03 Kdosi si vzpomněl, že se musí zazpívat hit „Let it go“. 22:04 Načítáme video z Youtube, 22:06 Stále načítáme. 22:09 Zpěv. 22:11 Video se zaseklo, opět načítáme. Prý si „mohu klidně přibrzdit, když se nebudu jistý“. Děkuji Kačce za radu. 22:13 Dozpíváno. Přecházíme na nejlepší filmové písně. 22:20 Všechny duety z Šíleně smutné princezny. 22:25 Buchet je spousta. 22:30 Parkujeme na hřišti v Mladých Bukách. Fotbalisti křičí „Cigi hej“ a „Smrt Spartě“. Uchylujeme se do klubovny. Mixujeme teplou vodku s ještě teplejší Kofolou. 22:35 Po druhém kole drinků už nás jejich teplota nepálí. 23:00 – 01:55 Okno. 02:00 Konečně postel, hrozně mě bolí loket. Vojtěch Jiránek

Nahoru