Trutnov

Jak trutnovský cyklista prožil Peklo severu na vlastní kůži

„Paříž-Roubaix je něco, co mě fascinuje přes půl života. Je to doslova splněný sen a nadchlo mě to natolik, že jsem získal úplně novou motivaci proč jezdit na kole,“ vyprávěl o zážitku z legendárního závodu, kdy jezdci pokoří 29 dlážděných úseků poskládaných snad z milionu kostek. S myšlenkou vydat se na Klasiku klasik si pohrával devětatřicetiletý majitel cyklo prodejny v Pasáži už déle. Podniknout jedenáct set kilometrů dlouhou výpravu na sever Francie se však rozhodl s kamarády až letos. „Společně s jedním z nich, Radkem Benešem, pořádáme závod Pavé Tour Milovice a asi i díky tomu jsme si řekli, že bychom se mohli jet podívat na zkušenou, jak to dělají ti nejlepší,“ řekl, co bylo jedním z podnětů sestavit partu a vyrazit na Paris-Roubaix Challenge, jak se nazývá verze pro hobíky. Na rozdíl od Štybara a spol. amatérští závodníci nešlapou celých 257 kilometrů, ale vybírají si z tratí 70, 145 a 172 kilometrů. „My jsme jeli tu nejdelší z nich. Ve srovnání se závodem profíků přijdeš jen o 85 kilometrů silnice, jinak jedeš na kostkách 28 z 29 sektorů,“ poukázal Martin na autentičnost závodu. Jedinou dlažbou, kam je pořadatelé nepustili, byl přitom až závěrečný úsek v Roubaix před velodromem, kde už se vše chystalo na nedělní finále. „Tam ale dámy chodí normálně v lodičkách a vozí kočárky, takže to nám ani příliš nevadilo,“ smál se. Peklo severu si jinak s kamarády užil celé včetně nejobávanějšího - 2,4 kilometru dlouhého úseku v Arenbergském lese. Z České republiky odjeli autem - řidič a čtyři jezdci - ve čtvrtek večer. Do Roubaix, místa prezentace, přicestovali kolem pátečního poledne. A hned žasli z prvního překvapení - asi 250 metrů dlouhé fronty na prezentaci. „Ale musím říct, že jim to všechno odsejpalo. Stačilo nám jen pozorovat dění okolo a tím jsme se zabavili,“ chválil francouzské organizátory. Z Roubaix se večer přesunuli na spaní do jednoho z „rychlohotelů“ v Maubege. Toto místo si strategicky zvolili na půli cesty mezi startem a cílem. Odtud se ráno vypravili do městečka Bousigny, kde závod startoval. Při hledání startu je trošku naštval tamní policista. Na dotazy v angličtině jim, bez známky snahy, tvrdošíjně odpovídal ve francouzštině. „Domluvit se s ním prostě nešlo,“ líčil Martin. Byla mlha, viditelnost pár metrů a teplota kousek nad nulou. Skupinka Čechů chvíli bloudila, než našla startovací bránu. „Naštěstí start je tam tím stylem, že probíhá od sedmi do devíti,“ vysvětloval Martin, že nic nezmeškali. Paris-Roubaix Challenge totiž není typickým závodem, kde se měří čas a počítá pořadí. Závodníci sice mají čipy, ale ty jim slouží k tomu, aby se dozvěděli, jak se popasovali s kostkami na třech kultovních sektorech - Troisvilles à Inchy, Trouée d'Arenberg a Carrefour de l'Arbre. Časy trutnovského cyklisty? 4:32 - 5:49 - 4:33. Každý účastník takového závodu si však samozřejmě tachometr poctivě zmáčkne sám na startu i v cíli, aby se pak mohl chlubit svým přátelům. Martin strávil v sedle kola, včetně tří krátkých zastávek na občerstvovačkách, šest a půl hodiny. „Nic delšího jsem závodně asi nejel, navíc tady to je fakt extrém, protože z těch 172 kilometrů jedeš přes padesát po kostkách,“ zdůraznil. „Je to poslední velké bláznovství cyklistiky, řekl o Pekle severu bývalý ředitel závodu Jacques Goddet. A trutnovský cyklista se do něj pustil, přestože měl letos na kole natočeno jen nějakých 800 kiláků. „Kdybych to věděl v době, kdy jsme se hlásili, asi bych se nepřihlásil,“ usmál se. Jeho parťáci měli podstatně více. „Odjel jsem to v podstatě hlavou a na letité zkušenosti, protože jsem zvyklý jezdit takové typy tratí. Mám to rád,“ konstatoval Martin. S kamarády se do toho od začátku vrhl po hlavě. Nerovné dlážděné úseky lítali a brali s nadšením přímo prostředkem. „Po startu jsme jeli sami, ale pak jsme se museli proplétat přes ostatní jezdce, což bylo hodně problematické, protože nevíš, co před tebou udělají. Lidí tam bylo fakt hodně, a tak jsme jezdili i škarpou,“ vyprávěl. Jet krajnicí (kdo sledoval závod v televizi) vypadala jako jednodušší a rychlejší volba. „Bylo tam ale spousta kamínků, střepů, hrbolů a někdy z ní vyjet nebylo jednoduché,“ přidal poznatek z místa činu. Jeho partě ale bylo dopřáno absolvovat závod bez defektu. Ačkoliv často riskovali a jeli až za hranicí, kdy si myslel, že kolo prorazí. „Je to hodně i o štěstí a technické zručnosti, ale také o ideálním tlaku v gumách.  My se tím však hodně zabýváme, máme to vyzkoušené a vychytali jsme to,“ byl rád, že zážitek ze závodu jim nepokazily nějaké technické problémy. Co by za to takový Peter Sagan dal, že? „No jo, ale oni tam jedou pětačtyřicítkou, my tak třicítkou,“ srovnával s úsměvem v sektorech rychlosti profíků a hobíků. Odbýt si premiéru na takovém kritériu, jako je Paříž-Roubaix, přináší spoustu nových zjištění. Jedním z těch zajímavých byl pro Martina fakt, že pokud člověk na kostkách přestal šlapat, tak mu okamžitě padal řetěz, respektive obrovsky se zvýšilo riziko, že se to stane. „Takže musíš být stále ve střehu a v tahu,“ popisoval. „Naštěstí jsme si s tím uměli poradit, aniž bychom museli slézat z kola. Problém je ale ten, že člověk zpomalí a znovu se rozjet na těžký převod na kostkách je docela makačka,“ dodal. „Poprvé se mi také stalo, že jsem z kapsy ztratil oblečení, aniž bych o tom věděl. Celá trať byla lemovaná píchlými dušemi, ztracenými lahvemi, oblečením, různým materiálem, zahlédl jsem i ulomené části z kol,“ nabídl další pohled do předkrmu slavného závodu, který také vrcholí dojezdem na ikonický velodrom. Když to tam měl Martin za sebou a rozhlédl se v cíli kolem sebe, viděl, že lidé toho mají opravdu dost a jsou rádi, že závod dokončili. On sám si už během závodu uvědomil, jak strašně fyzicky náročná je tato trať. „Pokud na ní jezdci mezi s sebou dokáží udržet kontakt až na velodrom a prohrají pak o pár metrů, pro mě jsou vítězové všichni. Je to něco nepředstavitelného,“ pronesl. Nedělní probuzení bylo pro něj jedním z nejhezčích pocitů, co zažil. Před odjezdem domů si samozřejmě čeští nadšenci cyklistiky nemohli nechat ujít podívanou na elitu. Je trošku úsměvné, že celý svůj závod odjeli bez defektu, ale když se přemisťovali k úseku číslo 23 Verchain-Maugré to Quérénaing , tak jeden z kamarádů Martina píchnul na asfaltu. Samotné sledování profesionálních riderů pak shrnul trutnovský cyklista takto: „Projeli kolem nás jako na motorce.“ Když cirkus na kolech zmizel z obzoru, vydali se Češi na cestu zpět. Cíl v Roubaix ani neměli v plánu. Pospíchali domů. „Nicméně jsme závod sledovali na telefonech, a když jsme viděli, jak se vyvíjí, tak jsme okamžitě hledali místo, kde bychom ho dokoukali,“ prozradil, jak se spontánně rozhodli navštívit jednu z kaváren. Do posledních metrů totiž bojoval o vítězství i Zdeněk Štybar, jenž v závěrečném spurtu nestačil jen na Grega van Avermaeta. Chybělo málo a Martin Skála mohl říkat, že svou premiéru na Paříž-Roubaix absolvoval v roce, kdy historické vítězství slavil český závodník. „Třeba to dopadne příště. Budeme tam jezdit tak dlouho, dokud se to Štybymu nepovede,“ usmál se. Za rok navíc uvažují o možnosti, že by podnikli tuto výpravu o týden dříve a zúčastnili se rovnou dalšího srdečního závodu - Kolem Flander. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: archiv Martina Skály

Nahoru