Trutnov

Fíkus se otočil. A tak Olivovi z Renerovek žijí v horách už skoro půlstoletí

A hned na začátku vám prozradím jedno: energie, kterou kolem sebe tihle dva, až se mi příčí použít výraz senioři, šíří, vás nakopne úplně stejně jako sluneční paprsky a úžasné výhledy, které jsem si užíval, když jsem za nimi stoupal do výšky tisíc metrů pro jejich životní příběh. Fotografie z cesty ze Spáleného Mlýna k Renerovkám Ten ale začal daleko odsud. V Praze. „Potkali jsme se na koleji Na Děkance, kam jsem jako student­ka chodila prodávat Večerní Prahu za 30 haléřů,“ vzpomíná paní Olivová, tehdy sedmnáctiletá sleč­na. Po třech letech chození se vzali. Na podzim roku 1968. „A po Praze nám začaly jezdit tanky,“ naráží o šest let starší pan Oliva na okupaci Rusá­ků. Atmosféra houstla. Ukončili studium a všem kamarádům pomáhali emigrovat. „Já bych asi bejvala taky ještě uletěla, ale náš taťka je velký patriot a řekl, že zůstaneme,“ povídá Jaro­slava Olivová. A že odjedou na rok na hory. To netušili, že podniková chata pardubic­kých Velkovýkrmen, kam byli vybráni z dvou desítek uchazečů, jim zkříží životní cestu víc, než plánovali. „Na začátku to byly galeje,“ hlásí paní Olivová, jak s manželem ve dvou správcovali cha­tu pro padesát lidí s plnou penzí. „Byly to těžký, ale krásný roky,“ dodává Pavel Oliva. Dlouhá léta je zaměstnával zemědělský podnik. Ten se pak rozpadl, přišla doba privatizace a Olivovi chtěli starou chalupu koupit. „Už to bylo dohodnuté, ale soudruzi to dali jednomu restituento­vi jako náhradu za nějaké stodoly,“ vysvětluje pan Oliva. A tak se nakonec nákup chalupy od resti­tuenta Olivovým pěkně prodražil. Až ke dvěma milionům. Ačkoliv odhad tenkrát měla na 50 tisíc. „Povím vám jednu perličku. Když jsme sem při­šli, přinesli jsme si ze strahovské koleje fíkus. Dali jsme ho do staré jídelny a za těch 25 let, co jsme tam pracovali, se strašně rozrostl. Najednou už měl být na konci, my jsme říkali, že až tam doros­te, jdeme odsud. Ale ten fíkus se deset centimetrů před hranou stropu otočil a rostl zpátky. Tak jsme zůstali,“ začne vypravovat paní Olivová jednu z historek jejich horského života. Za dobu, co žijí v Krkonoších, uvažovali o odchodu jen jednou. Ješ­tě za totality. Pan Oliva má rád vodu, tak se při­hlásili do konkurzu na jedno středisko na Orlíku. A přestože konkurz vyhráli, nedokázali zdejší kraj opustit. Vždyť se jim tady narodily i děti. „Ale na to se nás moc neptejte,“ zvážní paní Olivová při otáz­ce, když vyzvídám, kolik mají dětí? Odpověď byla čtyři. „Ale dva kluci nám umřeli,“ svěřuje mi smutné chvíle, které je potkaly. Jeden syn zemřel krátce po porodu a druhý v patnácti na rakovinu kostí. A proto si pak Olivovi pořídili ještě druhou dceru. „Paní Olivová mě pořád přemlouvala, až z toho byla Linda,“ vnáší ke stolu veselejší náladu Pavel Oliva. Otcem se stal ve 46 letech, jeho ženě bylo čtyřicet. „Když se nám Linda narodila, báli jsme se, abychom se dožili střední školy a tak dále. Ovšem dnes už je z ní dospělá ženská a my tady taky ještě pořád strašíme,“ směje se. Vracíme se k povídání o horském byznysu a jak Olivovým po revoluci začal zase trošku jinačí život. „Když jsme koupili chalupu, tak nám sem generální ředitel Rudého práva, který je dodnes náš přítel, poslal paní, aby o nás napsala. Jenže ta nám potom psala, že ke článku nemůže dát fotku chalupy, protože vypadá hrozně a vyfotila kos­tel…,“ říká mi paní Olivová. „Jaruško, zkrať to. Ty to tady zbytečně komplikuješ nějakými srdceryv­nými historkami, což pana redaktora určitě neza­jímá,“ skočí ji do řeči pan Oliva. On ale neustále dělá to samé. „Tohle tam napište taky, ať vidí, jak to u nás chodí,“ směje se paní Olivová. Poslouchat při rozhovoru jejich vzájemné hašteření mě na­opak neuvěřitelně baví. Na „popud“ redaktorky Rudého práva se tak pus­tili do opravy chalupy. Byli opravdu svědomití a pilní, navíc plno věcí si udělali sami. „Věděli jsme, že podnik každý rok na chatu doplácel, protože byla ztrátová, ale šli jsme do toho, makali jsme jako diví a rozjelo se nám to. Jako první jsme měli koupelny,“ pyšní se pan Oliva. A jelikož chytli dobrou dobu, prožívali šílené návaly lidí. Kousek od nich potom ležela podniková chata Tesly, po níž neustále pošilhávali. „Líbila se nám hlavně kvůli místu, protože tam o čtyři hodiny déle svítilo sluníčko a byl odsud nádherný výhled na Sněžku,“ přibližuje pan Oliva, jak přemýšleli o tom, že by si přikoupili ještě jednu chatu. „A pak jednou Olivka přijela z Holandska z výstavy tulipánů a řekla mi: Koupila jsem ti Te­slu, můžeš budovat,“ povídá. Jeho žena se náho­dou při cestě domů stavila v Praze na podniku a tam se dozvěděla, že je Tesla k mání. Možná si říkáte, kde vzali tolik peněz, ale pan Oli­va jezdil z Krkonoš dvacet let do Prahy stavět ba­rák, který pak pronajímali a následně ho i prodali. „Všechny naše peníze za celý život jsme pak dali do tady toho,“ roztáhne paní Olivová ruce ve vel­ké jídelně. Starou Teslu zbourali a na jejím místě si vystavěli druhou Renerovku. Paní Olivová má hotelovou školu a pan Oliva je stavař, takže se oba dokázali zrealizovat. Při budování nena­razili na problémy, naopak hodně lidí jim fandilo včetně hostů. „Byla úplně jiná doba. Začátky kapitalismu, začát­ky hor. My jsme ukecaní, takže jsme se snažili o to, aby nás lidé brali jako takový rodinný podnik,“ vykládá Pavel Oliva. Hostům se u nich líbilo. Ani jim nevadilo, když občas nebylo něco dodělaného. „Úplně v klidu si to tady odbydleli, zaplatili a jezdí k nám už pětadvacet let,“ dodává, že právě z této doby mají stále nejvíce štamgastů, kteří je v podstatě živí. Krásně o tom hovoří jako o takovém stromu hostů, že už vědí, co je čeká a že to na Renerovkách budou mít bez starostí. To je podle něj daleko cennější byznys plán, než si vytvářet nějakou strategii. „Akorát nás už věkem opouštějí, protože ty naše ročníky umíra­jí,“ konstatuje paní Olivová. O to větší obdiv však zaslouží manželé z Renero­vek. Zvlášť pokud si uvědomíte, jak se již v pokročilém věku museli a stále musí přizpůsobit moderním prvkům života. „Teď jsme uprostřed kapitalismu a odevšad na nás útočí ty vaše bl­bosti jako elektronické podpisy, datové schránky, noťasy a další píčoviny jako třeba EET, ale můžu vám říct, že i přesto jsme opravdu rádi, že žijeme v této době,“ míní pan Oliva. „A díky mladým kolem nás se to pořád učíme,“ poukazuje paní Olivová. Ta se například v pětapadesáti učila jez­dit na velké motorce, aby mohla v zimě s čistým svědomím usedat na skútr. „Ta práce nás pořád baví a hlavně ten kontakt s lidmi je přesně to, co nás u toho drží, abychom už nebyli doslova v dů­chodu,“ doplňuje. Na nové Renerovce, kde je ubytovací kapacita na šestadvacet míst, mají Olivovi zařízený celoroční provoz. Stará Renerovka se stejným počtem míst jim více méně slouží jenom v zimě. Stojí přímo u vleku, a proto je hlavně oblíbená pro pobyty rodin s dětmi. „Hory se otevřely lidem a jsou mnohem navštěvovanější. Zájem o ně v poslední době stoupá a hlavně podnikání už nefunguje jen na principu  zima - léto,“ upozorňuje Pavel Oliva, že prakticky zmizelo mezisezonní období. Lidé si zvykli jezdit na prodloužené víkendy od jara. A tak není divu, že se majitelé chat a pensionů předhánějí v co nejvýhodnějších nabídkách. Olivovi si však, možná i díky svému věku, drží svůj, jak říká pan Oliva, svérázný způsob byznysu. „Netlačíme na pilu. Někdy si ze sebe a paní Olivové dělám srandu, že jsme jako výběrové rekreace ROH,“ ušklíbne se. „Ten zase kecá. To jsi mě dostal,“ rozesměje se jeho choť. Manželé nikdy nespolupracovali s cestovkami či různými nabídkovými servery, svou reklamu měli vždy založenou jen na ústním doporučení. „Vyhovuje nám volnější rytmus a není ani předmětem, aby se u nás lidé tlačili. Chceme, aby si hlavně užili pohodu,“ tvrdí paní Olivová, která po každém jídle chodí mezi hosty a ptá se jich, jestli jim chutnalo. „Když odjíždějí, tak jim vždycky říkám: Prosím vás, řekněte mi, že už jsem stará a že to tady nefunguje a já to uznám. Ale oni nám pořád mažou med kolem pusy, že je to dobrý.“ Já se při svém odchodu Olivových ještě ptám, jest­li jim při životě v horách něco chybí? „Nechybí nám tady nic, a když nám něco chybí, tak si pro to dojedeme,“ ušklíbne se Pavel Oliva. „Akorát to trvá déle, ale to je systém života, na který si člověk zvykne,“ dodává a začne vypravovat další ze svých historek, jak kdysi v zimě napadlo tolik sněhu, že do Spáleného Mlýna chodili tak, že se jako zábradlí drželi telefonních drátů. „My žijeme opravdu na horách. A vždycky říkám, že komu zastaví pekař před barákem v Peci nebo ve Špindlu, tak nemůže říct, že žije na horách.“ Pavel a Jaroslava Olivovi jsou v Krkonoších doma a stále více si vychutnávají to, co jejich hosté, kteří si přijíždějí užít zdejší přírodu. „Malá Úpa je úplně v pohodě a je pro nás srdeční záležitostí,“ uzavírají manželé z Renerovek s jedním „n“. Narodili se jako Češi, a tak si název svých chalup pěkně počeštili. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz

Nahoru