Trutnov

Eva je odvážná a jde do všeho po hlavě. To já moc nejsem, říká herečka Doležalová

Eva tropí hlouposti je legendární film. Čerpala jste z něj něco jako inspiraci?Než se na Fidlovačce řeklo, že budeme zkoušet Evu, nikdy jsem ten film vlastně neviděla. Pak jsem si ho ani nechtěla pouštět. Ale koukla jsem se na něj právě před rokem o Vánocích, abych věděla. Nakonec mi lidé říkají, že to hraju hodně podobně jako Nataša Gollová, ale nebylo to tak, že bych stála před obrazovkou a snažila se ji napodobovat. Během zkoušení naší hry, den po dni, jsem tak nějak našla zevnitř její tón a způsob mluvy, což po mně režisér nechtěl, ale nakonec se mu to líbilo. Takže ano, inspirovala jsem se, nakonec hodně, ale nebyl to můj záměr.Zkuste porovnat: jaká byla Eva v podání Nataši Gollové a jaká je Eva v podání Marie Doležalové?Nic těžšího byste pro mě neměl? Natašina Eva je její a ta moje je moje! Ona je filmová, takže hraje jemněji, mluví ležérně a dělá minimální gesta a hrozně to funguje. Já musím být na jevišti trochu víc energická, jenom proto, že divadlo je jiné než film.A kdyby se vás někdo zeptal, co společného mají Eva a Marie?Eva je odvážná a jde do všeho po hlavě. To já moc nejsem. Ale baví mě si to zkusit v roli Evy. Pořád někde zakopává a padá, to je mi docela blízké, já taky moc neovládám svoje tělo. Třeba známý profesor akrobacie na konzervatoři, který se pyšní tím, že už hodně generací herců naučil salta a přemety, mi řekl, když jsem odcházela z poslední hodiny akrobacie po čtyřech letech: „Ty nikdy nepřiznávej, že jsi ke mně chodila!“ Zkazila bych mu totiž pověst.Evu hrajete tuším od listopadu. Už vás za tu dobu někdo srovnával s Natašou Gollovou?Jo, vždycky se někdo najde. Před premiérou jsme se toho fakt hodně báli, já srovnání s Natašou, všichni srovnání s filmem. Ale myslím si, že režisérovi Pavlu Šimákovi se povedlo udělat představení, které má svoji vlastní atmosféru a takový svůj svět, a zdá se nám, podle reakcí diváků, že když už přijdou do divadla, prostě se dívají na nás a nepřemýšlí nad filmem. To bych si přála. Už jsem v několika rozhovorech řekla, že Nataša je v roli Evy úžasně osobitá, beru ji jako svůj nedostižný vzor, nechci být lepší než ona a tím bychom mohli, myslím, celý ten problém srovnávání uzavřít.Byla role Evy vaší vysněnou?Ne. Film jsem neznala a nevěděla jsem, že máme tady v Čechách takovou trhlou a vtipnou hrdinku. Nenapadlo mě si něco takového přát. Ale když už ji hraju, je moje vysněná. Mám to tak s více rolemi. Nevysnívám si je, ale když už je hraju, zjistím, že jsem si je vždycky hrozně přála hrát, jenom jsem to nevěděla. Třeba nikdy by mě nenapadlo přát si hrát v sitcomu, nebo v klipu kníratého barmana, nebo Berkovou, vodnici, co topí. A přitom nic lepšího jsem si nemohla přát.Dokážete spočítat, kolikáté představení Evy vlastně bylo to trutnovské?Asi tak třicáté osmé.Připravovala jste se na představení v Uffu jinak? Nebo vás „domácí prostředí“ nestresovalo víc, než když hrajete Evu v jiných městech?Ve skutečnosti mě stresovalo strašně. Měla jsem větší nervy než na premiéře, a to už je co říct! Zájezdy jsou většinou pohoda, člověk nemá stres, protože nikoho v tom městě nezná, nehrozí, že se přijde podívat režisér, a publikum, za kterým se přijede s představením, je většinou milé a vděčné. Ale já jsem si to včera protrpěla nervozitou. Při představě, že jsou tu mé učitelky ze školy, spolužáci, nebo různé „tety“ z lékárny, co si mě pamatují jako malou... Vůbec vám to nedokážu vysvětlit, ale to je prostě hrozná tréma. Asi aby se to tady v Trutnově povedlo, abych nepřijela do svého města s hrou, kterou lidi mají tak rádi, a zrovna doma ji pokazila, to jsem nechtěla. Ale kolegyně herečky mi potvrdily, že hrát „doma“ je fakt nejhorší.Co s vámi vlastně dělá tréma? Jak s ní bojujete?Na trému nejsou žádný prášky. A i kdyby byly, nevzala bych si je. :) Je sice nepříjemná, ale beru to tak, že se organismus soustředí na výkon. Když mám trému, znamená to prostě, že mi na tom záleží. Ťukám, abych to nezakřikla, ale skoro vždycky je to tréma pozitivní, běhám a vykřikuju, že to nezvládnu, ale přitom vím, že až na jeviště vylezu, prostě už to nějak bude. Daleko horší trému mám, když jdu někam mluvit sama za sebe, protože to není připravené. Když mám někde vystoupit jako Marie, to je nejhorší.Hrajete v nové vánoční pohádce Princezna a písař s Monikou Timkovou. To je taky původem Trutnovačka. Rozuměly jste si? Jaké bylo natáčení?My jsme sousedky ze Zelené louky a známe se odmala. Je o čtyři roky mladší a šla na konzervatoř „za mnou“ (dávám do uvozovek, protože samozřejmě ne jenom kvůli mně), takže hrát spolu v pohádce, to bylo jako splněnej sen.Prý má slušnou vyřídilku…To řekl kdo?Novináři.Monča je neskutečně energickej člověk. Lidi často nechápou, kde ji bere, a ptají se jí, kde má schovaný nějaký jaderný reaktor. Ale já ji jako nejlepší kamarádka znám i z jiné strany. Když jsme spolu, hrozně rády si povídáme a filozofujeme, má hrozně zajímavé myšlenky a postřehy a umí poslouchat.Díváte se vůbec na filmové pohádky? Pokud ano, jakou máte nejraději?Samozřejmě Popelku, ta je nepřekonatelná. Libuška Šafránková mě hrozně dojímá nejen tím, jak hraje, ale tím, že ze všeho, co dělá před kamerou, září takové světlo, takové milé charisma, nad kterým zůstává rozum stát. Kdybych někdy měla zlomeček z té vnitřní krásy, budu nejšťastnější herečka na světě. Jakou pohádku, myšleno svůj životní příběh, jste si vlastně vysnila?Asi by mě nikdy nenapadlo, že to, co mě tak bavilo v dětství, nacvičovat scénky a předvádět parodie na rodiče a učitele, prostě takhle tvořit, bude jednou moje práce. A budu ji moct předvádět pro tolik lidí. To mi přijde prostě úžasný!Před šesti lety jste v našem rozhovoru uvedla, že ráda odpočíváte při četbě. Platí to i dnes? Nebo radši píšete blog?Obojí. Loni touhle dobou jsem četla Davida Nicholse, jeho knihy Jeden den, Otázka za deset a Záskok. Ta poslední je o herci, neúspěšném herci, který popisuje svoje trapasy. Strašně mě to chytlo, a možná tak nějak nevědomky mě to inspirovalo i k blogu. Baví mě psát o tom, co my herci prožíváme, a spousta lidí oceňuje, že se díky blogu dozví, že jsme normální lidé a máme spoustu trapasů a zlozvyků. Baví mě prostě říkat, jak to je. Jo, ještě chci říct, že můj blog se jmenuje kafeacigarko.cz, kdyby ho vaši čtenáři hledali pod mým jménem, tak ho nenajdou.Proč se to vlastně jmenuje Kafe a cigárko?To vymyslel můj přítel, mimochodem taky Trutnovák. Tak nějak se vždycky smál tomu, že nás herce vždycky vidí u kafíčka a cigárka. Vystihnul tím herecké zákulisí a já jsem na něj dala.Má váš blog nějaké hranice, mantinely, prostě témata, o kterých psát nechcete?Soustředím se na to, abych psala hlavně o sobě. Když už trapasy, tak moje. Chtěla bych, aby tón mých příspěvků nebyl zlý, nějak vysměvačný. A nepsala bych o věcech, které vím, že by moji kolegové nechtěli lidem říkat. Nebo o věcech, kterých by se mohl chytit bulvár a nějak hrozně je překroutit.Hodně lidí vaše blogy chválí. Našel se někdo z vašich blízkých, kdo je kritizoval?Ne. Na blog mi přišla jedna jediná kritika, a protože byla napsaná nepříjemným tónem, tak jsem ten komentář smazala. Dotyčný autor mě teď tak trochu bombarduje zprávami, že pochopil, jaká jsem, když mažu kritické příspěvky, dokonce nedávno psal do Reflexu, že otiskli rozhovor, který mě chválí, ale přitom nikdo neví, jak příšerná jsem pozérka. Ale je opravdu jen sám, jinak mě zatím všichni podporují a reakce jsou tak milé, že mě to překvapuje. Jedna paní mi třeba napsala, že přišla po dvanáctihodinové šichtě a chtělo se jí brečet únavou, a když si přečetla můj článek o mém hrozně nepovedeném konkurzu, rozesmála jsem ji tak, že se jí udělalo dobře a šla spokojená spát. Takové ohlasy mi dělají strašnou radost. Když se mrknu na internet, tak s vaším jménem je tam spojeno hodně humoru a recese. To máte po kom?Myslím, že po tátovi. On a jeho bratr byli vždycky hrozní srandisti pro celou rodinu. Ale i z druhé strany rodiny, moji strýčkové, třeba bratr mojí babičky, předváděl na svatbě našich takovou show, že všichni brečeli smíchy. Takže tak nějak jsem v tom vyrostla. Taky hrajete v kapele. Proč jste ji založili? To byl váš nápad?Psali jsme různá slova pozpátku a najednou někdo z nás napsal „olats otesoc“. To bylo asi v druháku konzervatoře, se spolužákama. Z legrace jsme řekli, že až jednou založíme kapelu, musí se tak jmenovat. Ale kapelu jsme nezaložili ze dne na den, prostě nás oslovila kamrádka, že by potřebovala pár písniček do recitačního pásma, tak jsme jí to přání splnili a pak skládali dál. Při prvním koncertě jsme se smáli tomu, že máme „opravdový koncert“, a čekali jsme, že nás pošlou diváci do háje. Ale tak nějak dál a dál jsme se stávali kapelou. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek a archiv Divadla Na Fidlovačce

Nahoru