Trutnov

Duševně nemocní většinou chtějí a mají žít mezi námi, tvrdí ředitelka RIAPSu

Stacionář RIAPS pomáhá lidem s duševním onemocněním. Kdy a za jakých okolností tato služba vznikla? Všichni víme, že to, co se děje kolem nás, má vliv na naše zdraví. Zda jsme či nejsme zdraví, zase ovlivňuje naši sociální situaci. To platí obecně. U lidí s duševními poruchami a nemocemi je pak tohle propojení ještě zřetelnější. Že chceme poskytovat komplexní služby, propojovat ty zdravotní s těmi sociálními, je filozofií RIAPSu od jeho založení. Přímo ve službách pro duševně nemocné byl pak zlomový rok 2011, kdy se podařilo registrovat sociálně aktivizační služby pro osoby s duševním onemocněním, které jsme o rok později překlopili do služeb sociální rehabilitace. Podnět vzešel od psychiatrů a klinických psychologů v RIAPSu. Dnes ale služby využívají klienti bez ohledu na to, kdo jim zdravotní služby poskytuje. Návaznost je zajištěna prostřednictvím spolupráce sociálních pracovníků s ošetřujícím psychiatrem či klinickým psychologem. Samozřejmě vše se souhlasem klienta.   Kdo jsou jeho klienti? Klienty Stacionáře RIAPS  jsou lidé ve věku od 18 do 64 let, kteří trpí duševní poruchou či nemocí. Výjimku tvoří lidé s mentální retardací, těžším organickým defektem a lidé, jejichž primárním problémem je závislost na návykové látce. Pro tuto skupinu existují služby jiné či jinde. Jaké konkrétní služby poskytuje? Služby sociální rehabilitace zahrnují celou řadu aktivit, které přispívají ke zvýšení či uchování soběstačnosti duševně nemocného a podpoře jeho sociální integrace. Jde tedy o praktické nácviky dovedností, například v oblasti péče o domácnost, rozvoj pracovních návyků. Neméně důležitá je ale i podpora sebedůvěry, seberealizace, porozumění sociálním situacím, odvahy obnovovat vztahy a vytvářet vztahy nové. Podporováno je porozumění nemoci, prevence návratu příznaků nemoci. Úkolem pracovníků je také podpořit klienty v možnosti návratu do jejich vlastního sociálního prostředí. Pravidelně tak jezdí do Psychiatrické nemocnice Kosmonosy, kde spolupracují se zdravotníky a připravují podmínky pro návrat domů. Například zajištění návaznosti péče respektive podpory po propuštění. Řešeny jsou samozřejmě i otázky kolem bydlení nebo práce. Podporu zde naleznou i osoby blízké. Služby jsou poskytovány ambulantní a terénní formou. Společně s klienty se také hodně věnujeme aktivitám zaměřeným na změnu postoje veřejnosti k duševně nemocným. Když v Trutnově RIAPS  nebyl, jaké měli duševně nemocní možnosti? Zdravotní služby, to je ambulance psychiatrů a klinických psychologů, tu byly. Sociální rehabilitace chyběla. Určitý počet klientů na okraji regionu zachytili terénní pracovníci organizace z  Hradce Králové, ale pro většinu klientů byly služby nedosažitelné.    V čem se liší od klasické lékařské péče? Lékaři, psychologové, sestry pro péči v psychiatrii, to je služba zdravotní, Stacionář RIAPS je sociální rehabilitace, tedy služba sociální. Spolupráce obou přináší komplexní péči, ze které profituje klient.  Stalo se někdy, že přišel klient, ale ve skutečnosti vlastně o pomoc nestál? S tím se setkáváme spíše v ambulancích. Ve stacionáři je služba poskytována jen v okamžiku, kdy o ni klient opravdu stojí. V některých případech jsme sice na počátku aktivní my v tom smyslu, že pokud získáme informaci, že by někdo mohl potřebovat naši pomoc, oslovíme ho a vysvětlíme mu, jaké služby poskytujeme. Pokud naše služby nechce, můžeme se ještě domluvit třeba na tom, zda ho smíme oslovit opakovaně a znovu hledat to, v čem by pro něho mohla být spolupráce s námi přínosem. Pokud odmítne, pak ale jeho rozhodnutí platí. S poskytováním služeb musí klient souhlasit.    Jakou máte zpětnou vazbu, že jste klientům skutečně pomohli?  Jako všude, tak i tady musí být zavedený jasný proces vyhodnocování kvality, efektivity, intervize, supervize. Pro nás je ale nejdůležitější to, co prakticky vidíme, i to, co nám klienti sdělují. Kdo se zúčastnil například poslední akce Stacionáře RIAPS Šperky s/z duší, tak určitě ví, o čem mluvím. Někteří vaši klienti jsou kreativní a výtvarně nadaní. Objevily v sobě tyto schopnosti až při docházení do stacionáře? To by byla otázka spíše pro ně. Mnohdy jsou ale oni i jejich blízcí překvapeni tím, co všechno dokáží. Často je to tak, že si myslíme, že nemoc bere člověku schopnost samostatně fungovat, postarat se, tvořit. Někdy i bereme nemocnému jeho kompetence, protože „když je nemocný, tak přece nemůže a musíme se starat“. I sám nemocný často ztratí důvěru ve své schopnosti. Je třeba hledat a objevovat. Mají díky vaší pomoci klienti pocit, že život má přece jenom smysl?  Nejspíše se ptáte, zda se jim podaří udržet či najít nový smysl svého života, i když duševní nemoc přinesla změny, a zda v tom máme nějakou roli? Dá to práci, ale to platí pro mne, pro vás, pro osoby po autonehodě, úspěšného tenistu po operaci zad, prostě pro všechny, kteří prochází nějakou změnou. Díky nám to určitě nebude, ale jsme tak trochu průvodci a podporovatelé úsilí o nalezení spokojenosti a smyslu. Zdravotní služby pak mohou pomoci těm, u kterých je odpověď na otázku „má můj život smysl?“ zkreslena prožíváním v důsledku aktivní fáze nemoci. Například depresivní pacient se může pod vlivem své deprese domnívat, že jeho život žádný smysl nemá, je všem na obtíž, ale to je už více o chemii mozku a tady pomohou antidepresiva.  Jaké plány má Stacionář RIAPS do budoucna? Na co by se chtěl více zaměřit? V tuhle chvíli to vypadá tak, že se nám do budoucna Stacionář RIAPS jako název ztratí, a služby sociální rehabilitace se stanou součástí CDZ, tedy Centra duševního zdraví RIAPS. Služby zde poskytované budou ještě komplexnější, budou sdružovat služby zdravotní a sociální, služby ambulantní, terénní a krizové, budou dostupné s vyšší časovou dotací, krizové služby dokonce nepřetržitě, budou mít svá specifika. Nebude to hned, takže ty bližší cíle jsou posilovat průběžně služby terénní, rozšířit tým tak, aby bylo možné uchovat dostupnost služeb i při navyšujícím se počtu klientů. Jak stacionář vnímá veřejnost s ohledem na to, že mnozí lidé díky neznalosti pohlížejí na duševně nemocné jako na „blázny“? Moc hezky jste řekl „z  neznalosti“. Neznalost je živnou půdou pro strach. Když máme strach, tak začínáme generalizovat. No, a samozřejmě vyhýbat se. Když se vyhýbáme, tak neuděláme korektivní zkušenost a strach roste a roste. Navíc ho sdílíme s druhými, takže je to jak sněhová koule. Jeden hojně medializovaný „Žďár“ pak vede k tomu, že se objevují nápady jako všechny duševně nemocné doživotně izolovat v ústavu. Nějak v tu chvíli zapomeneme, že většinu závažných trestných činů spáchali ti, kteří vůbec duševně nemocní nebyli, respektive, že většina duševně nemocných nikdy žádný závažný trestný čin nespáchala. Trochu je za tím i naše pohodlnost a neochota chtít vědět víc. Už skoro každý umí poskytnout masáž srdce,  první pomoc  při epileptickém záchvatu, ale jen málo lidí má reálné informace o duševních chorobách a životě s nimi.    Co byste vzkázala veřejnosti? Že si po letech praxe a mnoha setkáních s duševně nemocnými myslím, že v  naprosté většině chtějí a mají žít mezi námi. Někdy to není úplně jednoduché pro ně ani jejich okolí, a tak všichni zúčastnění potřebují pomoc a podporu. Představme si, že Maruška trpí schizofrenií. První důležité bude oddělit si schizofrenii a porozumět jí. Pak už vidíme nejen to, že Maruška nerovná se schizofrenie, to je Maruška je stále člověk, který má své potřeby, dovednosti, může nám mnohé nabídnout, ale také to, že nemáme bojovat s Maruškou, ale společně se zaměřit na „nevítaného hosta“ – schizofrenii.  Jste ředitelkou RIAPSu od roku 1999. Obohacuje vás vaše práce? Čím? Přesněji řečeno jsem stála u zrodu RIAPSu a tak je můj život s ním propojený ještě o trochu déle. Už na začátku jsem věřila, že to, co chceme, dává smysl, a čas to potvrdil. Propojit služby bylo přirozené, logické, funkční. Spousta se toho podařila, něco samozřejmě ne. Obohacení? Toho by bylo hodně. Na této dlouhé cestě jsme potkala spoustu úžasných pracovitých a obětavých spolupracovníků. Každé setkání s klienty mi něco přineslo. Vždycky říkám, že to „běhá oboustranně“. Díky nim jsem si vyřešila i něco svého, samozřejmě si tím uspokojuji i některé své potřeby.  Zároveň je vaší profesí psychiatrie. To je nepochybně výhoda, ne? Ano i ne.  Beru-li to z pohledu řízení RIAPS, pak by možná někdy bylo pro RIAPS  lepší, kdybych byla ekonom, právník, manažer. Pokud se zaměřím na obsah našich služeb, pak je určitě dobře, že jsem právě psychiatr. Co vás při práci v RIAPSu nejvíce překvapilo? Stále mne překvapuje, jak čas letí. RIAPSu bude příští rok 25 let.   V čem byste byla ráda, aby se nový rok lišil od toho uplynulého? Tak to by byla asi samá téměř nereálná přání. Například méně administrativy a více času na lidi, více jistoty ve světě financování všech našich služeb, nové posily v podobě dalších lékařů, sester a psychologů, sociálních pracovníků. Samozřejmě si všichni tady přejeme, aby zájem o psychiatrii a změny v péči o duševně nemocné nevyšuměl, ledy se hnuly a destigmatizace a deinstitucionalizace byly úspěšné. To je však běh na velmi dlouhou trať.  Myslím, že budu spokojena i tehdy, když budeme „jen“ nadále moci v RIAPSu poskytovat služby těm, co je potřebují, klientům se bude dobře dařit a kolem sebe budu mít dost těch, kteří mají podobný cíl.  Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek

Nahoru