Trutnov

Charitu bez srdce dělat nejde, říká Martina Vágner Dostálová

Co pro vás znamená slovo charita?Pro mě to je nezištná pomoc těm, kteří to potřebují - pomoc lidem nemocným, hendikepovaným nebo v nouzi. Jak jste se vlastně k charitě dostala?Jako malou mě rodiče brali sebou, když jezdili do ústavu za nemocnou tetou, která byla po zánětu mozkových blan. Už tam jsme cítila vnitřní potřebu pomáhat. Třeba jen ustlat pacientům postele. Obohacovali a dávali mi obrovskou sílu lidé, kteří byli i přes svoji nemoc či hendikep hodní, nezištní, nezákeřní a byli rádi třeba jen za takovou maličkost, že se na ně usmějete nebo je pohladíte. Už jako desetiletá jsem byla mezi nimi šťastná a bavilo mě to. Takže jste to měla v sobě už od mládí?S tím se člověk asi musí narodit - že chce něco dělat pro druhé a přitom od toho neočekává žádný vlastní prospěch. Jsem šťastná, když to, co dělám, někomu pomůže. A vědomě neplánuju, že bych z toho mohla něco mít. Prostě vidím, že někdo potřebujeme pomoc, tak jdu a pomůžu. Přijde mi normální nést starší paní tašku, přidržet dveře důchodci o berlích nebo pomoc vozíčkáři do kopce. Věděla jste už na základní škole, co studovat dál, abyste mohla pomáhat?Ne. Tehdy jsem nevěděla, že existuje škola, po které, když ji vystuduji můžu něco takového dělat (škola se sociálním zaměřením). Bavilo mě šití, tak jsme šla na krejčovou. Líbila se mi sice zdravotní škola, ale byla jsem flink na učení. Ještě jsem generace,, která zažila pionýry a tam jsme s kamarádkami chodily pomáhat jedné starší paní. Kdy to u vás propuklo naplno?Nakoplo mě asi mé životní období, které mě zavedlo do Irska za mým nynějším manželem. Tam jsem poznala sociální sféru a viděla, jak pomoc zdravotně postiženým a potřebným perfektně funguje. A i vztah okolí, jak spolu lidé žijí a spolupracují. Například, když tam pro vozíčkáře přijede autobus, hned se k němu nahrne pět lidí, aby mu pomohlo dovnitř. To se mi líbilo a řekla jsem si, že po návratu do Čech chci něco takového dělat, že chci pracovat v charitě a pomáhat potřebným.Martina Vágner Dostálová (druhá zleva) s dobrovolníky při loňské potravinové sbírce. I když jste na to neměla vzdělání?Byla jsem pevně rozhodnuta klidně třeba na začátku jen uklízet, ale aspoň bych se dostala do organizace, která pomáhá. Snažila jsem se oslovit organizace, jako jsou Adra nebo Člověk v tísni, ale bez patřičného vzdělání jsem prostě neměla šanci. Kdo vám nakonec pomohl takovou práci získat?Po návratu z ciziny se nabídl můj kamarád Robert, že zkusí zavolat známé, která pracuje v sociálních službách, zda by o nějaké práci nevěděla. A ozvali se mi z charity, že by mě vzali na záskok do pečovatelské služby. Jaké byly začátky?Co čert nechtěl, zdejší charitu hned zkraje mého působení oslovilo hradecké poradenské středisko, že hledají někoho, kdo by tady chtěl rozjet projekt Dobrovolníci v sociálních službách. Přišli s tím rovnou za mnou. Já do toho naivně šla s tím, že tady určitě bude plno dobrovolníků. Po roce projekt skončil, ale já oslovila pana ředitele charity a domluvila se s ním, že by se pokračovalo dál pod hlavičkou Oblastní charity. Takže jsem na půl úvazku pracovala jako pečovatelka a osobní asistentka, a u toho ještě na projektu dobrovolnictví. Co to obnášelo?Hledala jsem lidi, kteří chtějí nezištně pomáhat. Hlavně mi šlo o to, dostat dobrovolnictví do povědomí lidí, dát veřejnosti na vědomí, že tu je. Aby se o tom vědělo. Člověk nezištnou pomoc ocení, až ve chvíli, když prožije něco nebo se sám dostane do takové situace, kdy sám potřebuje pomoci. Já jsem si takovým životním obdobím prošla a moc mi tehdy pomoc od někoho jiného pomohla. Takže se snažím, aby o tom lidé přemýšleli a nemysleli v životě jen sami na sebe. Kolik je v Trutnově dobrovolníků?V tuto chvíli je jich třicet jedna. Dva z nich nedávno získali prestižní cenu Křesadlo za dobrovolníka roku. Je všeobecně dost lidí, kteří chtějí pomáhat?Neřekla bych, že chci použít slovo dost. Ale když bylo potřeba, vždycky se našli lidé, kteří chtěli pomoc a nic od toho neočekávají. Například při loňských povodních si vzali holínky, košťata a jeli pomáhat do zatopené Dolní Olešnice. Nebo letos celou sobotu byli v marketu a pomáhali s potravinovou sbírkou. Přestože za sebou měli těžký pracovní týden. Mysleli, že je to správné, tak to udělali.Martina s manželem Marianem Vágnerem při letošním trutnovském festivalu. Ale víc je asi těch, kteří přispějí penězi, či nějakým darem, ne?Rozhodně. Ale já bych to nějak nesrovnávala, protože i tak je to skvělé, když někdo sám od sebe něco věnuje. Ať každý pomáhá, jak umí a jak sám chce. Někdo jde pomáhat do domova seniorů. Někdo koupí rýži a věnuje ji do sbírky. Jiný dá peníze. Všechno tohle je skvělý. Život nám přináší horší či lepší dny, může se něco stát a zítra budete jedním z těch, který bude takovou pomoc potřebovat a rád ji myslím si přijme. Takže se lidé nemají tlačit do něčeho, co jim není úplně vlastní?Ano, každý má poskytnout takovou pomoc, která je pro něj dosažitelná a přirozená. Někdo vhodí padesátikorunu do kasičky Tříkrálové sbírky, protože to může udělat. Nemůže ale jít třeba mezi seniory, z časových důvodů i třeba z osobních. Co je hlavním předpokladem pro práci u charity?Myslím si, že by měl člověk cítit, že chce pomáhat lidem, a to nad rámec běžného popisu práce. Nejde říct, mám na něco půl hodiny a pak musím být jinde. A když se nevejdu do té půlhodiny tak říct: smůla, uděláme to jindy. Tak by to být nemělo. Je potřeba mít lidskost a umění vcítit se do situace a potřeb ostatních. Naučila jsem se to v pečovatelské službě u charity. Přijdete ke klientovi, máte tam domluvenou nějakou činnost a ta babička nebo dědeček ji po vás nechce. Jen touží po tom si sednout a povídat si. Není možné ho odmítnout s tím, že na povídání teď zrovna není čas protože se jde uklízet, ale měli by jste umět vše skloubit tak abyste odcházeli s pocitem, že jste pro toho člověka udělali maximum a je spokojený. Prostě bez srdce takovou práci dělat nejde, ale to je můj názor. Nakonec se vám povedlo k charitě dostat. Jak dlouho už pomáháte lidem na plný úvazek?Téměř čtyři rok se tomu věnuju víc než naplno. Ale je to taky díky tomu, že mám skvělé zázemí v rodině. Mám velice tolerantního manžela, který mě v tom podporuje a pomáhá, jak nejvíc to jen jde a také šikovného a rozumného syna. A to je hlavní základ pro to, abych mohla vše dělat na plno, tak jak to cítím a potřebuju. A nadšení z Irska vám zůstalo?Trochu vyprchalo. U nás je situace jiná, ale rozhodně v Čechách nejsou horší lidi, než byli v Irsku. Jsou tady lidé hodní, vstřícní a ochotní pomáhat. Teď se ale naplno věnujete ještě jiné pomoci. Jaké?Snažím se pomáhat rodinám, které mají děti v pěstounské péči. V centru Maják takové rodiny podporujeme. Pomáháme jim, radíme, ale také pro ně vymýšlíme akce, jezdíme s nimi na výlety nebo pro ně pořádáme víkendové pobyty. Oni to určitě nemají snadné, snažíme se jim usnadnit těžkosti, které jsou spojené s pěstounstvím. Třeba právní poradenství. Ale já bych to spíš nazvala jakýmsi kamaráděním s rodinou. Ale to by bylo na dlouhé povídání. Je tady hodně pěstounských rodin?Pokud vím, tak v okrese jich je asi osmdesát. Já, také za pomoci mé kolegyně jich mám na starosti dvacet jedna. Jsem s nimi v pravidelném kontaktu, navštěvuju je a snažím se zprostředkovat, když něco potřebují. Například pán se stará o dvě vnučky a nemá pro ně oblečení. Tak jsem požádala naše holky z charity o oblečení pro šestiletou a desetiletou dívku. Do týdne jsem pro ně měla tři pytle oblečení. Nebo třeba doučování. To pro pěstouny většinou dělají studenti jako dobrovolníci. Co když se někdo zeptá, proč se takhle nepomáhá i normální rodinám?Starat se o dítě v pěstounské péči myslím si je o něco náročnější, než když vychováváte vlastní dítě. Pěstouni navíc mají řadu dalších povinností, jsou pod drobnohledem. Nejsou jen v kontaktu se sociálními pracovníky, ale ještě se mnou. Navštěvuji je tak jednou za měsíc, vidíme se i při vzdělávání, které mají povinné, prostě jsme v pravidelném kontaktu dle jejich individuálních potřeb. Jakou zpětnou vazbu máte z pěstounských rodin?Přijde mi, že do rodin vplouvám úplně přirozeně, pohodově a kamarádsky. Takže ohlasy mám dobré. Pěstouni, to je jeden z nejnáročnějších způsobů pomoci druhým. To přece nejde jen tak ze dne na den říct, už mě to nebaví a zrušit to... Určitě jsou to jedni z nejstatečnějších lidí. Visí na nich velká zodpovědnost připravit mladého člověka na to, aby vešel dobře do dospěláckého života, aby ho měl plnohodnotný a neskončil třeba někde ve vězení, na drogách, atd. Je to hodně těžká úloha. Můžete mít doma pěstounské dítě roční, osmileté, ale také třeba třináctileté. Je to zodpovědnost na každý den. Myslím, že je to hodně těžké a zodpovědné rozhodnutí, se do něčeho takového pustit. Je to prostě makačka. Vy sama do toho jít nechcete?Asi bych do toho šla, kdybych neměla před sebou tu svoji africkou vizi. Takhle dnes místo pěstounské péče, kterou bych mohla věnovat třeba jednomu dítěti, pomáhám více rodinám. Navíc chci pomáhat v co nejširším možném záběru, a to by asi s pěstounstvím dohromady nešlo. Někoho nebo něco bych šidila a taková být nechci. Co doporučíte lidem, kteří si třeba po přečtení tohoto rozhovoru řeknou, že chtějí pomáhat?Zamyslet se, jak by mohli pomáhat a kolik tomu mohou věnovat času a energie. Anebo mi můžou zavolat a promluvíme si o tom spolu. Anebo se spojit s někým, kdo pracuje pro jiné podobné organizace. Určitě se vhodný způsob najde pro každého. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek

Nahoru