Trutnov

Četba Trutnovinek a vzpomínky z MyHeritage

Strom rodu se ve větvích rozvíjel celkem utěšeně, našli se v mém synovci a prasynovci i pokračovatelé, pochopitelně v elektronické podobě programu MyHeritage. Takže naše širší rodina je v nestarších údajích kdesi v druhé polovině 17. století, což je však stále málo k propojení s mýtickým zakladatelem jedné z větví rodu, Petrem Žirovnickým z Dubenek, který získal přídomek a erbovní list v roce 1562 (ve stejném roce jako básník a buditel Bohuslav Balbín z Vorličné). Petrův erb nesl zkřížené ténátní jehlice a vyprávěla se i legenda o jeho údajném působení v tureckých válkách. Při četbě Trutnovinek mne však napadlo něco jiného, a to podívat se znovu na všechny předky a příbuzné. V obou hlavních liniích jsou česká příjmení, ale také několik německých, sice prababička Henrika Kloučková ze Studence č.41 má příjmení tradiční české, její maminka ale Russová (psáno s ostrým S) z Čisté, ovšem německé, strýc Richard měl za manželku Elsu a teta Lída z Jablonce zase Evalda (majitele bižutérky). Pak se tam skví jména jako Leibhardt, Fritz a další. Ale co to je proti současnosti, když mám sice vnuka Jiřího v Trutnově, zatímco jedinou vnučku Abbigeil Annu Marii na Novém Zélandu. Nicméně mě zarazila jedna věc, že jsme zanedbali rozrod mé hodné běrunické tetičky. Pravda, neměla děti, žila sama v malém baráčku, kde jsem se zastavoval cestou do školy. Manžel, bratr mé babičky, padl ve Velké válce v roce 1917 a ona mu zůstala věrná. Potomky neměla, ale pocházela z velké rodiny. Ve stejné vesnici bydlela ještě její sestra a v naší vesnici bratr. A ten měl potomků dost a dost, spočítali jsme to vždycky od jednoho po druhý malíček na prstech obou rukou. Nejstarší Jarka přišel z vojny, nejmladší si ještě dával na čas v břiše matky. V době mého mládí tato rodina žila (mírně řečeno) svobodným životem, podlahy v domku hliněné, pod stropem v objímce žárovka, zato tam bylo veselo od rána do večera. Se vzděláváním se také mládež moc nepárala (což nedokázala přenést přes srdce moje máti, jinak jejich učitelka a ředitelka místní základní školy). Bývaly časy, kdy se mládež vesnice spojila proti jejich početní převaze. Já byl ale v bezpečí, tam kde jsem neutrálně stál, jejich kameny nepadaly. V pozdějších letech však příbuzenství s touto rodinou mělo i další výhody v podobě jejich strýce, školníka a učitele praktické výchovy na devítiletce v blízkém městečku. Léta však minula a z desítky či jedenátky mých druhobratranců a druhosestřenic jich dokážu už vyjmenovat tak polovinu. Nutno však přiznat, že ani o mých přímých bratrancích a sestřenicích toho dnes moc nevím. Ovšem, pokud zajedu do rodného kraje, dost často se setkám s někým, kdo se připomene mně nebo mé ženě s příbuzenstvím. Jména už mají nejrůznější, přetavená dvěma, třemi generacemi, ale hlásí se, a já se ptám koho jsou děti. Často pak marně hledám podobu jejich děda či babky, otce nebo matky, ale roky a příliv nové krve toto všechno již zastírá. Ale mám i je pak zapsané na tom velkém stromu života - paměti. Luboš Zelený, Trutnov

Nahoru