Trutnov

Byla jsem kašpar už ve škole, říká Růžena z Hoří, má panenko

Představení, kterým soubor zazářil už loni na přehlídce amatérského činoherního divadla v Červeném Kostelci, bylo porotou doporučeno na přehlídku celostátní. Herecké výkony jednotlivých herců neměly chybu, přesto jedna z hereček - představitelka „šišlavé“ Růženy - svým temperamentem, energií a komediálnosti maličko nad ostatními vyčnívala. Byl by hřích toho nevyužít a nepožádat ji o rozhovor pro Trutnovinky. Mám pocit, že ti roli Růženy režisér ušil přímo na tělo. Je to tak? Režisér nás zná velice dobře včetně dámské části souboru. Když to píše, tak to víceméně píše každému na tělo, tedy i mně. Je ale pravda, že spousta situací vzniká při zkouškách na place. Náš „rejža“ Vašek Vondruška je hodně tolerantní, tak nás nechává, abychom projevili, co v nás je. Má to ale pod kontrolou a dobře ví, co komu sedí a podle toho rozděluje role. Viděla jsi Formanův film Hoří, má panenko?Abych se přiznala, viděla jsem ho až v momentě, kdy jsme se od režiséra dozvěděli, že budeme hrát Hoří, má panenko. Takže je to nedávno. Byl to takový typický Formanovský film s jeho osobitým humorem. Co tě na něm zaujalo?Konkrétně to, že se natáčel ve Vrchlabí a že tam bylo hodně známých tváří. (smích) Spousta lidí si tam zahrála, byly představeny reálie starého kulturního domu Střelnice. Jinak samozřejmě ten specifický humor. Tenkrát ale film vzbudil odpor některých lidí. Vytýkali mu, že Forman místní obyvatele zesměšnil. Co si o tom myslíš?Vůbec jsem netušila, že se něco takového stalo. Myslím, že Forman tady viděl nějakou realitu a přenesl ji do filmu. My jsme tu hru v divadle pojali tak, že jsme si nedělali legraci z hasičů či někoho jiného. Chtěli jsme to udělat tak, aby lidi měli pocit, že přišli na komedii, aby se dobře bavili a odcházeli spokojení, že se zasmáli. Proč jste si vybrali právě tuto předlohu?To je spíše otázka pro našeho režiséra Vaška. On je trochu tajnůstkář a potom přijde s hotovou věcí. Překvapí nás tím, co vymyslí. Naše chlapy z divadla to moc nadchlo, protože ten film pamatují. Strašně se těšili a užívali si to od prvního momentu. My, dámy, jsme spíše čekaly, co se z toho vyvine, co budeme mít za role. Moc jsme si to nedokázaly představit. Inspirovaly tě ženy z filmu?Vůbec ne. Role Růženy ve filmu vůbec není. Režisér nám ty role dopsal. Spíše pří scéně volby miss by se tam daly najít spojitosti s filmem. Bylo náročné zkoušet tuto postavu?Doma se učím texty. Pak si s tím hraji na jevišti. Gagy vznikají až na place při zkouškách. Všechno je o to snazší, že jsme parta, která má ráda legraci. Většina legrácek vzniká díky našemu založení. Takže nazkoušet moji postavu nebylo až tak náročné. Jak se ti Růžena hrála?Bezvadně. Každý hraje to, co ho baví a v čem se najde. Nemusím se cpát do něčeho, v čem se necítím dobře nebo pevně v kramflecích. Když cítím, že se mohu na place vyblbnout a režisér mi to dovolí, tak jsem ráda. Myslím, že se to týká všech ostatních ze souboru. Při představení si slušně šlapeš na jazyk. Je to tvoje osobní licence? Moje dcera si do třech let pěkně šlapala na jazyk. Všechny moje kamarádky, když k nám přišly, z toho byly úplně vedle. Potom si všechny šlapaly na jazyk. Byly tím úplně unešené, jak je to roztomilé. Když jsme si s holkami vybíraly roli, abychom se odlišily, napadlo mě to šlapání na jazyk. A už to tak zůstalo. Máš komediální talent v povaze. Jaká jsi mimo jeviště? Kamarádi a kamarádky by řekli, že je se mnou pořád legrace. Doma občas asi také, ale děti mě hodnotí, jako že jsem praštěná a někdy přísná. Takže se to vyvažuje. Mám ráda legraci. Byla jsi živé dítě?Byla jsem kašpar už ve škole. Měla jsem štěstí, že jsem se jako malá dostala do tanečního souboru Oliver a vedoucí jsme měli z Moravy. Ta nám předala jakýsi moravský drajf. Byla jsem určitě extrovert, extrémně živé dítě. Vždycky jsem měla sklony se předvádět. Od první třídy jsem tančila, od mala jsem vystupovala před lidmi. Kdy jsi začala hrát divadlo?Bylo to v době, kdy tady v roce 2011vznikl opravdu krásný Divadelní klub Vrchlabí vytvořený ze starých prostor. V tomto roce se k příznivcům divadelního klubu přidal silný investor, za jehož exkluzivní podpory byl celý projekt v roce 2010 realizován. Bez podpory vrchlabského občana Petra Dědka a jeho firem, by vše zůstalo pouhým snem. Od té doby také existuje náš ochotnický soubor. Vždycky jsem chtěla hrát a nikdy jsem to skutečně nezkusila, tak jsem byla zvědavá. Dali jsme se dohromady a funguje to dodnes. Co tě na divadle baví?Baví mě lidi, jsme bezvadná parta. Divadlo děláme srdcem. Hrajeme společně čtyři roky, ale známe se dlouho předtím. Učíš se role snadno?Blbiny se učím snadno. Nic podstatného si nepamatuji. Máš před představením trému? Vždycky. Předtím, než jdu na jeviště, popocházím, zhluboka dýchám. Všichni se diví, že zrovna já mám trému. Mám takové vnitřní napětí, zvláště když vím, že ve druhé řadě sedí maminka, která je trochu kritik a asi by mě raději viděla v charakterních rolích. V okamžiku, kdy vběhnu na jeviště, tréma odpadá. Je zkoušení náročné na čas?Mám rodinu a pracuji osm a půl hodiny denně. Zkoušku máme jednou týdně v pondělí večer a pak se odehrají dvě představení měsíčně, tak se to dá zvládnout.  Co by sis chtěla zahrát?Všechno, co je vtipné. Nemám žádnou zvláštní představu. Spoléhám na režiséra, který mi napíše roli na tělo. Vždycky se najde něco komediálního, a to mi vyhovuje. Máš kromě divadla ještě nějaké koníčky?Tanec. Tančím od první třídy doteď. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Ivo Mičkal

Nahoru