Trutnov

Byl jsem strašně nervózní, říká o své roli loutkoherce Aladina režisér Matěj Forman

Při představení jsme fotografovat nesměli. Na koncertě hned poté se ale některé loutky a herci ukázali.Jubilea zpravidla přitahují mimořádné události. V případě Aladina to platí dvojnásob. Pohádka o chlapci, který díky kouzelné lampě a džinovi zázračně zbohatne, ale nakonec musí se zlým kouzelníkem bojovat jen vlastními silami, vtáhl do děje děti i dospělé. Příběh Aladina a jeho lásky, princezny Badrabuldur, je přitom součástí dlouhého vyprávění Šeherezády zvědavému králi Šahriarovi.„Chtěli jsme, aby Aladin vyrostl z bezprizorního kluka z ulice. Když se v mizérii dostane ke kouzelné lampě, moc mu stoupne do hlavy. Je to jako když někdo rychle zbohatne, a není na to připravený. Pak sice přijde o všechno, na konci ale dospěje, přijde zmoudření,“ říká Matěj Forman, režisér a spolutvůrce scény.V úvodu představení se ve stínohře stínají hlavy, aby ženy králi Šahriarovi nemohly být nevěrné. Neměl jste obavu, že to publikum vyděsí?Představení vznikalo před dvěma a půl lety a je pravda, že tehdy se ve světě nedělo to, co dnes můžeme vidět na internetu. Stíná hlav je ale jinak napsáno v původním příběhu. To jsme si nevymysleli. Je to tvrdé, ale my jsme stejně do představení vnesli trochu našeho středoevropského pohledu na věc.Když vstoupil na scénu hrozivý kouzelník, čekal jsem dětský řev, ale zděšení až tak hrozné nebylo. Co jste očekával vy?Vždy očekávám, co přijde. Jako kluci jsme s bráchou chodili ke známým na návštěvu a procházeli jsme chodbou, kde seděla socha vodníka a byla tak hrůzná, že si dodnes pamatuju, jak jsem jim ze strachu obcházel obloukem. Tady bylo vidět, že se děti v některých scénách s kouzelníkem stáhly do sedadel. Je hezké vidět, že dětské oči pořád umí uvěřit tomu, co divadlo imaginací umí vytvořit. Včera se po představení některé sochy objevily mezi diváky v kavárně, kde hrála francouzská kapela Dizzy Gillagio.A vznikl tak nádherný večer. Děti u toho tancovaly, divadlo překročilo práh opony a jde někam dál. Nebo dnes ta dvě představení pro školy. To bylo přesně to, co já si přeju, aby nastalo, aby se děti strašně moc rozdivočely, až úplně tak, že nám vběhly na pódium. Zároveň když ale o něco v příběhu jde, tak se ztiší a sledují. Je to důkaz, že představení má potenciál i jakéhosi rozdivočení a pak se zklidnění, když vypravěč začne vyprávět. Jaký z vašich tří představení Aladina v Trutnově máte pocit?Vždycky bývám na druhé straně barikády. Když vidím představení, hned mám v bloku tři stránky poznámek a hned to jdu s kolegy řešit. Nyní jsem ale zaskočil za naši italskou kolegyni Eleonoru Spezi, která hraje s loutkou Aladina, což je větší loutkářská role. Hrozně mě to baví, užívám si to, ale i když to znám vteřinu od vteřiny, připadám si na pódiu úplně ztracený. Byl jsem strašně nervózní, že něco špatně udělám, takže jsem se dost zapotil. Hráli jste třikrát, vždy bylo hlediště velice slušně zaplněné.Je hezké, že si zdejší divadlo může dovolit nabídnout jedno rodinné představení veřejnosti večer, dokonce ve všední den a lidé přijdou. Je to dobrý signál, zřejmě tady fungovala důvěra lidí v tom, že se naše představení dá zkouknout. Aleš ještě k těm loutkám… Povídejte…Představení Aladin má k Trutnovu docela konkrétní vztah. Před dvěma lety jsme začali v Praze dělat výrobu představení a tady z Trutnova nám přijely do Prahy hotové loutky Aladina a princezny Badralbudur, dvě hlavní postavy. Byly udělány v Trutnově v ateliéru u Terezy Komárkové. Její tatínek Martin Lhoták s maminkou Renatou byli zase u toho, když se tvořily v Praze větší dekorace. Renata pomáhala s šitím, Martin byl přítomný tomu, když vznikal obří slon. Vaše představení je prvním v rámci narozeninových oslav Uffa. Víte o tom?Ne, ale všiml jsem si, že jsme v programu napsáni v kategorii Divadelní delikatesy, což se mi líbilo. Před pěti lety jste jako jedni z prvních měli v Uffu výpravnou výstavu. Nyní při oslavách jste tu zas, takže můžete porovnávat. Co se změnilo?Tehdy při slavnostním otevření se mi zdálo, že sem do divadla cestičky lidí ještě nevedou. Nyní je ale vidět, že už si Uffo u lidí našlo svoje místo. Víte, udělat multifunkční kulturní dům je velice nevděčný úkol. Viděl jsem to párkrát ve Francii, a když se to nepovede, tak stavba pak sice slouží pro všechno, ale zároveň nemá žádnou specifikaci. Není to ani divadlo, ani koncertní sál... Tady se s tím ale lidé dokázali naučit pracovat. Všechno, co my jsme pro naše divadlo potřebovali vyřešit, se vyřešilo a povedlo. Navíc se mi líbí, že je tady například i kavárna, kam chodí lidé nezávisle na divadle. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek a Irena Vodáková

Nahoru