Trutnov

Bronz z Ria je pro lukostřelkyni Musilovu motivací do další práce

Šárko, když jsme se domlouvali na rozhovoru, říkala jsi mi, že předtím máš předoperační vyšetření. Co tě trápí? Zlobí mě levá ruka. Tím, že člověk trénoval, jak trénoval, tak ta druhá ruka mi také začíná vypovídat službu. Musejí mi tam natáhnout šlachy.Následek předparalympijské přípravy? Nejen přípravy, už to tam haprovalo delší dobu. Ten trénink ale tomu určitě pomohl, hodně jsem pak už trénovala přes bolest.Ale vyplatilo se to, ne? Vyplatilo. Stoprocentně. K tréninku to patří. To, že má člověk nějaké postižení, ještě nemusí znamenat, že by se kvůli němu měl nějak omezovat. Naopak nesmí. A musí počítat s tím, že z toho můžou být i další následky, které se postupem času musí nějak kompenzovat.Jak sis užila paralympiádu? Byl to zážitek na celý život. Když probíhala olympiáda, strašili nás, že na paralympiádu se neprodávají lístky a bude tam málo lidí. Ale nakonec se prodalo přes dva miliony a třeba atmosféra přímo na Sambodrómu, kde jsme stříleli, byla úžasná.  Jak se ti střílelo na tomto slavném místě? Ze začátku to byl trošku adrenalin, protože se tam s námi houpala podlaha, když kolem nás někdo prošel. Lidi za chvíli dostali zákaz dupat, ale ne každému se to dařilo. Druhá věc, co nás tam trošku překvapila, bylo to, co jsme slyšeli v okolí. Sambodrom je v nejchudších částích Ria - v těch favelách, takže tam každou chvíli probíhaly boje mezi drogovými gangy. Vojáci se to nejdřív snažili zamaskovat dělobuchy, ale pak už to nechali být, takže jsme slyšeli střelbu a někdy i viděli čoud. My jsme sice byli v bezpečí, ale na psychice to moc nepřidá, když víš, že jsi v místě, kde je tohle na denním pořádku.Ale vyrovnala ses s tím a vlastně i tím nevyzpytatelným větrem docela dobře, ne? No, ten vítr byl poměrně oříšek. Jak tam byly dvě stěny, pořád se točil dokola. Jednou ti to fouklo šíp na jednu stranu, jednou na druhou. Trošku jsme tam z toho rostli, ale nakonec jsem se s tím dokázala popasovat líp než někteří soupeři.Paralympiáda pro tebe začala kvalifikací jednotlivců, kde jsi obsadila osmé místo z devíti. Nečekala jsi od sebe lepší výkon? Samozřejmě, že čekala, ale na druhou stranu jsem byla ráda i za tohle, protože se mi nepovedla první půlka, a to hlavně díky větru. V den kvalifikace neuvěřitelně foukalo a chvíli trvalo, než jsem si zvykla. V tomhle mají obrovskou výhodu Britky, které ve větru střílejí pořád.O tom ses přesvědčila sama ve čtvrtfinále, kde tě vyřadila Angličanka Jessica Stretton. Jaké šanci jsi měla v souboji s pozdější vítězkou paralympiády? Já jsem mohla čistě jenom překvapit. Ona patří mezi světovou špičku, kdežto já střílím teprve druhým rokem. Se svým výkonem jsem však byla spokojená. I když jsem prohrála, neprodala jsem svou kůži zadarmo a trošku jsem jí zatopila. Když jsme se pak spolu bavily, tak mi říkala, že nečekala, že zrovna se mnou bude mít takové nervy, protože boji o medaile už prošla hladce. Školu anglické lukostřelby si pak měla možnost poznat ještě jednou. V semifinále týmové soutěže mixů, kdy vám postup do finále překazil ostrovní pár Frithová - Walker... To jsou naši odvěcí rivalové. Vystavili nám stopku i ve finále na letošním Světovém poháru, kde jsme skončili druzí. Brousíme si na ně zuby, že bychom je už konečně chtěli porazit. Víme, že jsou hratelní.V Riu se vám to ale nepovedlo a čekal vás souboj o bronz proti Američanům. Cítila jsi nějaký tlak? Ne. Musím říct, že v tomhle směru byla výborná podpora jak od Davida, tak našeho trenéra Vladimíra Brady, který nám řekl, že u něj už máme splněno a je to na nás, jestli si to vystřílíme nebo ne.Mix týmů se sice střílel na paralympiádě poprvé v historii, ale ty jsi vedle sebe měla Davida, který patří k prvotřídním lukostřelcům. Neříkala sis, že s ním máš tu medaili v kapse? To rozhodně ne, protože záleží na výkonu obou střelců. I když David bude střílet desítky, je to soutěž dvojic, a sám by je neporazil. Bylo potřeba, abych ruku k dílu přiložila i já.Desítky ti padaly? Padaly tam hlavně Davidovi. Já jsem se v tom větru chvílemi hledala, jednou jsem dala i čtyřku. Ale musím říct, že osmičky i devítky se dařily a dopadla i nějaká ta desítka.Jaká propukla radost po závodě? Obrovská. S Davidem jsme se tam rozbrečeli. Věřili jsme tomu, ale nečekali jsme, že to dopadne. Navíc David den předtím požádal svou přítelkyni o ruku, takže ten si to užíval ještě víc. Je to úžasný pocit, když dostáváte medaili na krk, přála bych to zažít každému. Budu na to vzpomínat do konce života.  Tvoje závody přišly na řadu až v předposlední den paralympiády. Byla ses předtím někde podívat? Nebyla. Já jsem cestou do Ria měla menší problém s vozíkem, kdy se mi ohnul šroub v brzdě, a když jsem pak přelézala z postele, tak gravitace byla silnější a místo do vozíku jsem přistála na zemi. Dost jsem si pochroumala rameno a ještě se mi udělal zánět. Takže u mě nebylo vůbec jisté, jestli kvalifikaci a závody dám. Báli jsme se, aby mi nerupla šlacha. Měla jsem klidový režim a celou dobu jsem byla jen na bytě. Výbornou práci odvedli doktor a fyzioterapeutka, bez jejich pomoci bych to neodstřílela.Ale sochu Krista Spasitele jsi nakonec navštívila také, že? Jeli jsme tam až po závodě poslední den, je odtamtud opravdu krásný výhled. Kvůli tomu výletu jsme pak sice nestíhali odjezd na zakončení, ale nelitovala jsem, protože prý stejně bylo nějaké slabé.  Co pro tebe znamená, že jsi získala medaili na paralympiádě? Je to pro mě motivace do další práce. Když budu makat, tak vím, že i v jednotlivcích můžu postoupit dál. Teď jsem byla poprvé šestá, což je pro mě velký úspěch. Nebýt toho, že jsem narazila na Jessicu Stretton, mohla jsem dojít dál, protože nástřelem jsem ostatní porazila.Jakou odměnu jsi dostala za medaili? Mamka mi psala, co bych si dala dobrého, tak jsem jí napsala, že bramboráky. Už na závodech jsme si tam s nimi dělali chutě.A co finanční odměna? Jako paralympijští medailisté asi něco dostaneme, ale nějak jsem si to zatím nezjišťovala kolik. Kvůli tomu jsem tam nejela. I když peníze na přípravu by se určitě hodily, protože je poměrně nákladná a také to vybavení stojí velké peníze.Co bude za čtyři roky v Tokiu? To je dlouhá doba, ale chci to k tomu směřovat. Rok předtím bude mistrovství světa, tak uvidíme, jestli si vybojuju místo. Mistrovství světa bude i příští rok v Pekingu, kde bych také chtěla startovat. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: facebook Jmendes PhotoVideo, Český paralympijský tým

Nahoru