Trutnov

Advent je pro mě nejoblíbenější dobou, prozradila Klára, která učí v Chicagu

Jaké to je slavit tyto svátky za oceánem, daleko od domova? „Díky české škole ctím vánoční tradice asi daleko intenzivněji, než kdykoliv předtím,“ říká Klára. Vzpomínáte si na své první Vánoce v USA? Jak probíhaly? Do Chicaga jsem přiletěla 28. prosince večer. Hned druhý den jsem vyrazila na State Street, protože to bylo to jediné, co jsem z písničky Franka Sinatry znala. Venku bylo mínus 26 stupňů a z barevně blikajících mikrofonů se linuly ty největší vánoční kýče. Nemohla jsem odtrhnout oči od obchodního domu Macy's ozdobeného obrovskými zlatými trumpetami. Mají tam totiž nádherné výlohy s pohyblivými figurkami. Představy o amerických Vánocích jsem měla jen ty, které jsem získala sledováním filmu Sám doma, a všechny se mi procházkou po této ulici potvrdily! Světla, hudba, Santa, taxíky, spěch, tuny k sobě se nehodících dekorací a i ten sebemenší dárek zabalený do nádherných krabiček a tašek. Tenhle den spustil tradici, kterou si žádný rok nenechám ujít.  Čím se liší tyto svátky v České republice a v Americe? Na rozdíl od českých Vánoc rozbalují americké děti dárky 25. prosince ráno. Samozřejmě komínem nepřijíždí na sobím spřežení Ježíšek, ale Santa Claus.  Z jakého dárku v cizině jste měla největší radost? V naší rodině se vždycky vyprávělo o prababičce, která v Chicagu strávila deset let od roku 1920 do roku 1930 za doby prohibice a Al Calponeho. Díky uchovaným dokumentům, které můj děda pečlivě celý život střežil, se nám společně s týmem genealogů povedlo nahlédnout do historie mého rodu. Když vyšlo najevo, že prababička žila pět minut cesty od místa, kde teď žiji já, nelenili jsme a dědu  jsme sem přivezli. Poprvé ve svých 84 letech letěl letadlem, šel s námi na hokejový NHL zápas Chicago Blackhawks a na večerní vyjížďku lodí po Michiganském jezeře. To byly asi ty nejintenzivnější momenty poslední doby a mně i jemu se tím splnil velký sen. Pohybujete se v české komunitě v Chicagu. Dodržují potomci Čechů české vánoční zvyky a tradice, nebo už jsou spíše Američané? Pracuji v české škole, takže je kolem mě velká koncentrace rodin, které mají dva Štědré dny, ten santovský a ten ježíškovský. Letos česká komunita organizuje koncert, na kterém zazní i Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby zpívaná v češtině. Ve škole budeme vázat adventní věnce a pravidelně k nám dochází Mikuláš, čert a anděl. Takže myslím, že místní české děti to mají docela pestré, zažívají od obojího něco.  Sejdete se ve vánočním čase? Co děláte? Jelikož jsem během roku neustále obklopena velikým množstvím lidí,  Vánoce jsem si zařídila jako období společenského detoxu. Snažím se věnovat jen těm nejbližším, na které přes rok moc času nezbývá. Česká škola, ve které pracuju jako viceprezidentka, má vždycky na pár týdnů zavřeno. Využívám toho, že si pracovní věci mohu zařídit odkudkoliv a vydávám se zkoumat, jak Vánoce tráví jiné národy. Je úžasné slyšet koledy v zemích, ve kterých nemusí nikdy obléknout svetr, stejně tak vidět tisíce způsobů, kterými se dá ozdobit vánoční stromek. Líbí se mi betlémy ve střední Americe, ty palmy vedle Ježíškova chlíva konečně dávají smysl.  A co vy? Ctíte tradice nebo vás míjejí? Díky české škole je ctím asi daleko intenzivněji, než kdykoliv předtím. Tím, že zvyky vysvětluju svým studentům, se konečně dostávám k tomu, že si přečtu něco víc o jejich historii. Před dvěma lety jsem školu přihlásila do soutěže českých betlémů a strávila mnoho hodin vystřihováním figurek.  A advent s tím vším, co k němu patří, byl pro mě vždycky nejoblíbenějším obdobím v roce. Co máte na štědrovečerní tabuli? Kapra s bramborovým salátem nebo něco jiného? Loni v mexické Méridě to byla nějaká rýže s kuřetem a voda z kokosového ořechu. Předloni v Panama City jsme si na pouličním trhu dali vynikající rybu a k tomu smažené banány. Pak jsme věšeli české vánoční kouličky, které jsme s sebou přivezli, na místní palmy... A letos se uvidí. Nestýská se vám o Vánocích po vašich blízkých, přátelích za oceánem a také po Trutnově? Stýskalo by se mi, kdybych měla sedět v Chicagu, ale úspěšně proti tomu bojuji již zmíněným nasazením toulavých bot. Moje i manželovy rodiny jsou naštěstí natolik netradiční, že se k tomuto dobrodružství nechaly přemluvit také. Místo pečení cukroví, nakupování dárků, neustálého servírování plynule se měnícího ve sklízení ze stolu máme čas si sednout a pořádně si popovídat. A kdyby došlo na nejhorší, mám s sebou pro jistotu vždycky  pohádku Tři oříšky pro Popelku... Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz    

Nahoru